Citáty

Čtení pro ženy

1985

Jak se mi daří unést popularitu? Je to docela milé nošení, horší jsou tašky s minerálkami.

Jestli mám mezi kolegy nějakou přezdívku? Kája Effa mi říká Elo, pan režisér Jernek mi říkával Boženko a Milánek Neděla Mastodont. Já si můžu vybrat!

Květy

10/1986

V operetě hraji výhradně činoherní role, i když ani při nich se někdy nevyhnu zpěvu a tanci. V muzikálu převládá herecký výraz, je dominantní. Zpěv má jiný charakter, je ‘epický’. Píseň se musí vystavět, vybudovat i herecky, je třeba vystihnout její tvář, ‘vůně’, její vnitřní názor. Takže odpověď je zřejmá: líp se cítím v muzikálu.

Co pro mě znamená úspěch? Mít svoje trumfy v rukou. Chtít je mít v rukou. Vědět, k čemu jsou. A při tom dřít, potit se, namáhat, pilovat, smát se sám sobě, brečet, vztekat se, nespat a pak…úspěch? Možná.

Scéna

9/1984

Je dobře, když se profese spojí s fandovstvím a rodina jde stejnou cestou. Problém jednoho se pak stává problémem všech. Tak já si představuju bohatě naplněný život, kde je pořád co řešit a všichni do toho mohou mluvit. Proto i mými prvními kritiky bývají moje děti. Mé songy ovládají, sotva si je začnu zpívat třeba u žehlení.

Neumím si představit, že by žil vedle mne člověk odjinud než od kumštu.

Vlasta

52/1984

Co je skličující? Dětský pláč – i u sousedů. Bezmocnost. Lékařská zpráva. Nemocniční chodby. Parte. Hádka. Zbytečná smrt. Změna tlaku. Špinavý ubrus. Polehlá pole. Poloprázdné hlediště. Ticho. Dlouhotrvající déšť. Vyčítavý pohled dětských očí. Když nechtěně ublížíme. Když ztratím hlas. Ohořelý strom. Zvadlá květina. Mnohé texty…

Co vzbuzuje milé vzpomínky?Obrázky malované pro mne mými dětmi. Pohled na líčidla. Alba. Jméno režiséra. Puntíkovaný hrneček z dětství. Staré desky. Divadelní program. Mrňavoučké botičky ve výkladní skříni. Babiččina vánočka. Slovo “chaloupka” a “broučci”.

Záběr

13/1978

Řeznice Alžběta byla mou první rolí před filmovou kamerou. Na natáčení exteriérů v Jistebnici mám hezké vzpomínky. Ta moje řeznice byla vlastně protipólem normálnějších lidí. Přes veškeré legrácky se cítila pořád opuštěná. A ten můj nápadník, hostinský Karel Vochoč, chodil pak, jak víte, vždycky zalejvat zelí.

Květy

10/1986

Byla to hudba mého otce, která se ozývala z jeho pracovny. Něco posvátného bylo na tom pokoji, kam se nesmělo, když komponoval. A ta krása a rozechvění, když jsme se staly prvními posluchačkami jeho skladeb! Všichni jakoby zkrásněli, maminka byla vždycky dojatá. Když otec dohrál, pohladil rukama klaviaturu, vstal, objal maminku a děkoval jí. Pak přibral do náruče nás tři dcery. Byly to nejkrásnější chvíle naší rodiny. Domov byl prodchnutý muzikou a láskou. Toho jsme my děti byly svědky, to nás obklopovalo a zůstalo v nás pro budoucí cestu. A taky za to patří rodičům náš největší dík.

Čtení pro ženy

1985

Znám spoustu odvážných lidí a herci to nejsou. A kdyby herectví bylo opravdu jen pouhým druhem odvahy, tak si ani neškrtnu. A jaké herectví obdivuji? To slůvko obdiv předznamenává vše ostatní. Tají se dech, jsou to chvíle, kdy si přeji, ať se mohu rozmělnit do malinkatých částiček a všechny je omývat tou silou lidského já. No a pak – pak je mi jasné, že nic neumím a že jsem k ničemu. Teď mi dochází, že jsem v podstatě odvážná.

Dikobraz

1985

Miluju pohádky. Už od dětství. Pohádka byla živnou půdou pro mou dětskou bujnou fantazii. Naplno jsem prožívala všechny ty zrady, ďábelské kejkle a konečná vítězství dobra a lásky nad nekalostí zlotřilých živlů. A když se mi konec nezdál, tak jsem si ho předělala. U nás doma hrálo všechno, včetně členů rodiny, aniž o tom měli tušení. A hráli obvykle záporné figury. Samozřejmě sehrály důležitou roli i cedníky, hrnce, poklice, vařečky, vypínače (světelné efekty), koncertní křídlo mého tatínka i monstrózní křesla parádního pokoje. Na konci byl vždycky efektní závěr a hodinový úklid. Ale dušička měla pokoj. Tahle záliba v pohádce ve mě asi zůstala, protože opereta je pro mne pohádka pro dospělé, a to se vším, co k ní patří. Je to pastva pro oči, pro muzikantskou duši a především usměvavé pohlazení. To není málo.

Vlasta

52/1984

Co rozbuší srdce? Jakékoliv poznání. Když jde opona nahoru. Telefon v noci. Hudba. Běh. Zhasnuté světlo na chodbě. První taneční dcery. Potlesk. Kroky ve tmě. Zprávy. Brzdová světla auta, co jede přede mnou. Zvuk houkačky. Pohled na zamilované. Moje děti – a to dost často. Být svědkem velkolepého a jedinečného kumštu.

Co je nudné? Na nudu nemám čas.

AZ magazín

12/1984

Párkrát mě zničilo, když jsem si přichystala na kolegu nějaký ‘špek’. Věděla jsem už dopředu, jak bude reagovat, a tak mě to rozesmálo, že nejen že jsem jim už nebyla schopná nic provést, ale sama jsem kvůli smíchu byla na jevišti nemožná. Když se směji, tak mi začnou téct slzy, jsem bez dechu a nemůžu mluvit… Takže se to vždycky obrátilo proti mě. Ale častěji se stávají věci, které jsou spíše na infarkt. Například máte naaranžovanou scénu, která, i když je těžká, musí mít tempo a rytmus. Tu vám do ní vstoupí záskok a aranžmá, které máte vybudované, začne bezděky ničit. Tak se třeba stalo, že kolega odnesl ze scény vinnou sklenici, která měla dál hrát. Ovšem i na tyto situace člověk rád vzpomíná.

Scéna

9/1984

S pokorou jen tak koketovat nejde. Ta nezbytně patří k profesi. My hrajeme každou inscenaci obvykle po velké pauze, jednak pro početný repertoár, jednak pro nezbytné alternace. Musím si proto doma vždycky každou roli ‘procestovat’, znovu projít po svém, zopakovat. Uvědomit si i v uzrálé roli nejen text, ale i rozložení sil, kde mohu přidat, kde ubrat… Jen jednou jsem to neudělala a pak se mi to na jevišti vymstilo. Člověk prostě nebyl dost pokorný.

Melodie

4/1984

Píseň I’ve Got the World On a String v podání Sarah Vaughenové. Když něco podobného slyším, tak se vůbec neodvažuji říct, že taky zpívám. Je tam lehkost, ten pocit jako hraní si s věcí, zahrávání. Ta paní je med a medvěd zároveň. Je to krásný, čiší z ní, jak ji zpívání hrozně baví, jak v tom žije, a hlavně – není tam stopa po nějaké námaze. To mě v jakémkoliv provedení v kumštu vadí, ať je to balet, zpěv, herectví. Kde je mírný náznak nějaké námahy, pryč od toho. To padne i na diváka, posluchače. Projev kumštýře musí být takový, že se člověku dělá husí kůže, jít do mezí, kdy člověk neví, tak teď je to na hranici, kam až to může jít dál? Sára to ‘šolíchá’ jako by se nic nedělo. My říkáme: ta swinguje, ale oni se tak rodí. Jejich muzika je pohlazení, to bych mohla poslouchat od rána do večera, vážně.

Květy

1983

Dieta je vůbec nesmysl. Z těch vajíčkových jsou žlučníkové záchvaty, z jiných bolí zase něco jiného. Podle mě to prostě chce najít systém na udržení optimální váhy. Já jsem ten svůj našla před sedmi lety v lázních Lipová. Tam s námi doslova třískali o zem. Když jsme opouštěli tělocvičnu, zůstávaly na zemi mokré fleky. Za čtrnáct dní jsem zhubla sedm kilo, doma to ještě kleslo až na deset. Ty lázně mi daly dokonalý systém. Přesvědčily mě o tom, že k pěkné postavě patří pohyb a určité omezení jídla.

Záběr

13/1978

Nebudu nadřazovat jedno druhému, když pro mě má spoustu půvabů a kouzla jak film, tak divadlo. Film jako takové veliké oko je zajímavý třeba už svou potřebou zkratky, hutnosti, detailnosti, ale proč proto odmítat divadlo a vůbec jakékoli živé setkání s lidmi. Připravilo mi už přece tolik radostí, že na všechny ohromně ráda vzpomínám. Stojíte třeba před lidmi na pouhých několik metrů, vidíte si navzájem jasně do očí, chytli jste ten pravý kontakt, kdy si rozumíte a víte, co znamená každé hnutí – radost, spokojensot i roztěkanost a očekávání. A pak se najednou podaří vyloudit úsměv a celý večer se rozjede prudce jako lavina. Sotva pak něčím můžete vyvážit spokojenost herce po takovém vystoupení. Je rád, že se před živým publikem mohl dočkat okamžité odpovědi na svůj výkon; vyvěrá ze vzájemné důvěry. Ale právě tak důvěra je snad nejcennější hodnotou i ve filmu, kde herec zpočátku sice hned neví, jak přesně a jak silně má svou scénu hrát, ale může se právě s touhle důvěrou obrátit na štáb a na režiséra, který ví, má svou představu a přesně řekne, kde pomalu, kde rychleji, kdy ubrat a kdy zvýraznit.

Malé scény

12/1970

Jednou v životě bych chtěla moc hrát. Skloubit zpěv s divadlem je pro mě ideálem.

Barbara Streisand, Vikki Carr, dvě dámy s obrovským pěveckým uměním a s náročným standardním repertoárem, druhá s vysloveně dramatickým, emocionálním projevem. Ano, to je můj směr. Bohaté písně, které něco říkají, které vyžadují soustředění, které zpěvačka nemůže obelhat.