Rozhlasové role

Mír

Rok výroby: 1986

Role: Poupátko

Režie: Jiří Horčička

Premiéra: 26. března 1987

Rozhlasové zpracování komedie Řeckého dramatika Aristofana, kterou upravil německý dramatik Peter Hacks. Vypráví o době, kdy celým Řeckem zmítají války, lidé umírají, upadají vědy, obchod i zemědělství a řemesla. Jeden z Athénských občanů Trygaios se proto rozzlobí na nejvyššího boha Dia a chce vědět, proč dopouští na zemi takovou zkázu. Aby se k bohům dostal, ochočí si velikého chrobáka, který ho na hřbetu vynese do nebes. Aby zbavil svět válek, osvobodí bohyni míru a štěstí Eirené. Doprovázejí ji dvě božská stvoření, pracovitá čiperka a poupátko něhy. Čiperka radostně nabádá lidi k práci, zatímco Poupátko žehná milování. Obyčejní lidé pak Trygaia oslavují za návrat míru, prospěchu a hojnosti. Celý příběh končí bujnou oslavou a Trygaiovou svatbou s poupátkem.

Laďka Kozderková vystupuje v roli Poupátka a i když má textově poměrně málo prostoru, přesně vystihuje charakter postavy. Cítíme z ní vznosnost a nadpozemskou lehkost, s jakou promlouvá o svém hlavním poslání – milování, lásce a tělesných rozkoších. Jako žena je současně pokorně oddaná muži, který si ji vyvolil, touží po jeho obětí a společných milostných radovánkách. Z pozemské reality je sice trochu překvapená, ale důležitá je pro ni vidina rozkošnického života s milovaným mužem. Laďce Kozderkové se daří tuto roli prezentovat bez zbytečného patosu, jen v mírné stylizaci a je tak velmi přesvědčivá. Rozhlasová hra Mír je bohužel poslední, ve které Laďka Kozderková účinkovala, natáčelo se v červnu 1986, tedy pět měsíců před její smrtí.

Stopy ve sněhu

Rok výroby: 1986

Role: Taťjana Petrovna – zpěv

Režie: Josef Melč

Premiéra: 6. listopadu 1986

Povídka sovětského spisovatele Konstantina Paustovského. Odehrává se za druhé světové války v jednom venkovském městečku. Před válečným nebezpečím sem uprchla Taťjana Petrovna, zpěvačka velkého moskevského divadla. Spolu s třináctiletou dcerou Varjou žijí v domě starého Potapova, který jim ochotně poskytl bezpečné útočiště. Starý muž se těší na návštěvu syna Nikolaje, který je už tři roky na frontě. Zemře bohužel několik dní před synovým příjezdem. Nikolaj stráví doma jen jedinou noc, ve které rozmlouvá o stinných stránkách života s Taťjanou Petrovnou i její dcerou Varjou. Mluví spolu o minulosti a teprve při ranním loučení na nádraží zazní pointa celého příběhu. Nikolaj odjíždí se znovu nabitým sebevědomým, protože si uvědomí, že vzpomínky jsou víc, než pomíjivé stopy ve sněhu.

Režisér Josef Melč zpracoval tuto povídku velmi komorně, s důrazem na prožitky jednotlivých postav. I když děj je vcelku obyčejný, jednoduchý, ukrývá v sobě bohaté proměny myšlení, pocitů i názorů. Byli si toho dobře vědomi i herci. Věra Galatíková jako Taťjana Petrovna, Petr Pelzer jako Nikolaj nebo Ludmila Roubíková v roli staré Gani. V obsazení najdeme i jméno Laďky Kozderkové, která ovšem nehraje žádnou z jednajících postav. Pouze propůjčila svůj hlas, když Taťjana Petrovna zpívá Nikolajovu oblíbenou píseň.

Dýmka kapitánova

Rok výroby: 1985

Role: číšnice, vypravěčka, Zanzanet

Režie: Jan Tůma

Premiéra: 30. listopadu 1986

Jedna ze třinácti povídek Ilji Gregorijeviče Erenburga o dýmkách. Zkušený kapitán Gustav Olsen nečekaně podlehne svůdné kráse mladé Zanzanet, a aby ji získal pro sebe, zapříčiní smrt jejího snoubence. S dívkou ho ale nečeká vytoužené štěstí. Brzy pochopí, že je chladnokrevně vypočítavá. Kapitán proto opouští Evropu a sám odplouvá na moře. Zůstane po něm jen dýmka s tajemným vzkazem. Nálezce vybízí k tomu, aby se díval raději na moře, než na ženy, aby se od nich odvracel a zacpával si uši, když mluví.

Dramatizace této povídky vznikla v rámci cyklu Schůzky s literaturou v režii Jana Tůmy. Pojal ji velmi komorně a s použitím jen minima kulisových zvuků se mu podařilo vytvořit věrohodnou atmosféru námořní plavby. I díky soustředěným hereckým výkonům Radima Vašinky a Jiřího Schwarze příběh zvolna, ale přesto stále graduje a udržuje si napětí až do konce. Dobře fungují také hudební předěly doplněné citlivým zpěvem Karla Černocha. I když jeho zpěv není vázán přímo na děj povídky, neposouvá ho ani nehodnotí, ale spíš podtrhuje myšlenky a jednotlivé odstíny příběhu. Laďka Kozderková ztvárnila hned tři úlohy. Jednak číšnici v hospodě, pak krásnou a ledově krutou Zanzanet, ale především vypravěčku, která je v podstatě nositelkou celého děje. Právě v této úloze předvedla další odstín svého herectví. Vychází z ponuré a zároveň napínavé atmosféry, s jednotlivými replikami nespěchá a dává vyznít hloubce myšlenek, které předkládá posluchačům. Její vyprávění je vážné a dramatické, chvílemi dokonce vede dialog s ostatními postavami a v těchto pasážích přidává i kritický pohled na jejich jednání. Tato velká a vážná role je milým překvapením pro všechny, kteří znají Laďku jen jako zpěvačku nebo komičku. V Dýmce kapitániově vytvořila opravdu poctivý herecký výkon.

Chudák Jindřich aneb Člověk na prodej

Rok výroby: 1985

Role: zpěvačka, úřednice, inzerentka

Režie: Jiří Horčička

Premiéra: 3. února 1986

Základním tématem této rozhlasové hry Louise Fürnberga je existenční krize obyčejného člověka. Hlavní hrdina Jindřich Müering je spokojený mladý muž, má práci, manželku a když jde v zaměstnání na pohovor se svým šéfem, očekává zvýšení platu. Dozvídá se však, že je propuštěn a od tohoto okamžiku se roztáčí šibeniční smyčka komplikací, překážek a neúspěchu. Přijde o ženu, byt a skončí ve vězení. Když už má Jindřich pocit, že je na tom hůř než toulavý pes, napadne ho, že by mohl prodat sám sebe. V závěru hry jsme tedy svědky regulérní dražby. Na rozdíl od počátečního optimismu je Jindřich na konci příběhu zlomený člověk, který si téměř není jistý ani svou vlastní existencí.

V této hře můžeme slyšet vynikající herecké výkony Viktora Preisse, Josefa Beka, Čestmíra Řandy, Josefa Vinkláře, Vladimíra Brabce, Františka Filipovského, Jarmily Švehlové, Růženy Merunkové a Laďky Kozderkové. Ta má v podstatě po titulní roli Jindřicha nejvíc prostoru v celé hře, především jako zpěvačka. V hraných scénách Viktorovi Preissovi spíš jen přihrává v drobných rolích úřednice nebo inzerentky. Hru můžeme vnímat i jako malý muzikál, protože jednotlivé hrané scény propojují právě písně zpívané Laďkou Kozderkovou. Komentují a posouvají děj kupředu a celému příběhu dávají sarkastický odstup a nadhled.

Laďka Kozderková v devíti písních vystřídá hned několik hudebních žánrů, její největší přínos je ale v plastické interpretaci, ke které využívá přepestrou škálu hlasových prostředků. Vypráví, pokouší, křičí, paroduje, zpívá se zaujetím i s nadhledem. V některých písních je její hlas stříbropěnně jasný, jiskřivý a něžný, jindy zazní jako zupácký, neurvalý vojenský marš. Doslova posluchačskou lahůdkou jsou však pasáže, ve kterých se Laďka Kozderková ponořuje do bluesových melodií, využívá nižší tóny svého rozsahu a dokonale intuitivně frázuje nejen ve smyslu hudby, ale současně jde i po smyslu textu. Někdy může mít posluchač skoro strach, že si Kozderková fortelným nasazením strhne hlasivky, ale všechny zvukově pošramocené a přiskřípnuté tóny jsou dobře promyšlené a zpěvačka si se svým hlasem s chutí hraje. A pro fajnšmekry jsou tu i tři vokální improvizace.

My se vlka nebojíme

Rok výroby: 1985

Role: liška

Režie: Karel Weinlich

Premiéra: 15. září 1985

Autorem tohoto pohádkového muzikálu je Ivo Fischer, rozhlasový redaktor, dramaturg a především textař. Veselá pohádka vypráví o třech prasátkách, která nadevše milují hudbu a rozhodnou se prorazit do světa. Klacky pod nohy jim ale hází vlk, který je jejich hlavním konkurentem v pěvecké soutěži. Prasátka putují světem a potkávají různá další zvířátka, která je inspirují. Často jim jde i o život, třeba když jedno z prasátek zajmou loupežníci nebo když se jiné prasátko chystají sežrat lišky. Prasátkům ovšem pomáhají ztracené noty, múzy nebo duch hudby. Jejich putování po světě je nakonec korunováno úspěchem, prasátka ze soutěže odcházejí vítězně, zatímco vlk ostrouhá.

Tato pohádka je napsaná i zahraná s humorem a příjemnou nadsázkou, tehdejší herecké hvězdy si role zpívajících zvířátek rozhodně užívají. Mezi nimi i Laďka Kozderková, která hraje lišku. Do liščího doupěte se dostane jedno z prasátek a hrozí mu sežrání, starý lišák už brousí nože a liščata mají hlad. Hlavou rodiny je ovšem liška, která dá muzikálnímu prasátku šanci jedině proto, že miluje hudbu, přesněji operu. V této jediné scéně Laďka Kozderková i zpívá a lišku hraje s příznačnou operní vznešeností. I lakonické povely lišákovi: “zakousnout, oškubat, nechat uležet a pak sežrat, jako vždycky” jsou proneseny s noblesou. Lišáka pod pantoflem hraje Antonín Hardt, tehdejší ředitel Hudebního divadla v Karlíně.

Pohádkový muzikál My se vlka nebojíme se dva roky po svém vzniku dočkal vydání na LP desce a v roce 1988 se objevil i na televizní obrazovce. To už ale lišku hrála Jitka Molavcová.

Královna Koloběžka

Rok výroby: 1984

Role: Rytířka z Trychtýřovic

Režie: Karel Weinlich

Premiéra: 23. dubna 1984

Známá pohádka Jana Wericha o chytré Zdeničce, která přelstila i pana krále. Dokázala totiž vyplnit jeho přání, aby na zámek přijela – nepřijela, aby byla oblečená – neoblečená, aby byla učesaná – neučesaná a aby přivezla dar – nedar. V rybářské síti, s napůl rozcuchanými vlasy a s holubem v dárkové krabičce přijela na koloběžce. I přes mnoho peripetií se Zdenička za krále nakonec provdá a stane se z ní Královna koloběžka první.

Lidový námět příběhu o chytré Horákyni Jan Werich zmodernizoval a doplnil chytrým humorem. Přibyly i nové postavy, například králova ctitelka rytířka z Trychtýřovic. Právě tu si zahrála Laďka Kozderková. Není hrubá ani driáčnická, jak by se dalo ze jména postavy usuzovat, naopak, je lišácky vychytralá, s králem neustále koketuje a v hlase má hodně ženského půvabu. Komediální nadsázku postavě dodává češtinou s francouzským přízvukem, ve které zvlášť vtipně vyznívají krkolamy zaměřené na hlásky “r” a “ř”.

Ve stejném roce jako tato rozhlasová pohádka vznikla i televizní verze. Účinkují v ní však jiní herci. Jen Laďka Kozderková si měla zahrát rytířku z Trychtýřovic i v televizi, režisér Ludvík Ráža si prý v této roli nedovedl představit nikoho jiného. Jenže kvůli nemoci musela roli odmítnout. Roli tedy převzala Jitka Molavcová, kterou za sebe sama doporučila.

Ztracený hlas

Rok výroby: 1983

Role: hlas

Režie: Jiří Horčička

Premiéra: 25. prosince 1983

Tato hra italské autorky Nietta La Scaly je ojedinělou hříčkou, která staví především na fantazii a představivosti posluchačů. V jednom rozhlasovém studiu se setkáváme s režisérem a mistrem zvuku, kteří hledají závěrečný zvukový efekt dokončované hry. Znenadání k nim začne promlouvat ženský hlas, který oba zprvu považují za halucinaci. Velmi brzy ale pochopí, že hlas je skutečný a nezbývá jim, než mu naslouchat. Dozvídají se tak o kuriózní příhodě, při které se slavná zpěvačka pokusila vydat tak vysoký tón, že jí její hlas vyklouzl z hrdla a rozletěl se prostorem. Tento hlas si se svou nečekaně nabytou svobodou neví rady a chce se uplatnit ve vysílání. Před tím ale musí režisérovi a mistru zvuku předvést, co umí.

Titulní role ztraceného hlasu se mistrovsky zhostila Laďka Kozderková, kterou režisér Jiří Horčička obsadil především pro její pěvecké a hlasové schopnosti. Nejen že hlas zahrála jako kompaktní roli, ale přidala navíc doslova artistické kousky, když předvedla, co všechno lidský hlas dokáže. Přidala i pestrou mozaiku písní, lišících se nejen žánrem, ale především jazykem. Zazpívala anglicky, německy, italsky, francouzsky i rusky. To vše jsou vlastně dokonale vybroušené ozdoby základní role, kterou pojala s velkou přesvědčivostí a dojetím, ale současně i s humorným nadhledem. V této hře je jasně slyšet, že když Laďka Kozderková dostala příležitost a velký prostor, dokázala ho bezezbytku vyplnit a role náročné na střídání hereckých poloh se rozhodně nezalekla.

K této rozhlasové inscenaci se ještě váže několik zajímavostí. Původně italská hra byla velmi přirozeně upravena přímo pro Laďku Kozderkovou, která v závěru vlastně zpívá sama za sebe. Nápad s paletou cizojazyčných písní se zalíbil televiznímu dramaturgovi a scénáristovi Františku Polákovi, který jej pak použil v pořadu Abeceda. Proto se tyto pěvecké hříčky zachovaly ve dvou odlišných verzích.

Kalendář 1983 – červen

Rok výroby: 1983

Role: host pořadu

Režie: Helena Vaňurová

Premiéra: 3. června 1983

V roce 1983 vysílal Československý rozhlas pravidelný měsíčník nazvaný Kalendář. Jeho průvodci byli Čestmír Řanda a Jan Faltýnek. Ke každému měsíci se vztahuje mnoho pořekadel, rčení a různých pranostik, které oba průvodci vtipně glosovali. Kromě písniček a pravidelných rubrik byl součástí pořadu vždy rozhovor s pozvaným hostem. V červnu 1983 byla tímto hostem Laďka Kozderková. V rozhovoru, který trvá deset minut bylo dost prostoru na vzpomínání a povídání o mnoha tématech. Tím prvním byla inscenace muzikálu Hello, Dolly!, ve kterém Laďka Kozderková v hudebním divadle v Karlíně hrála titulní roli. Zavzpomínala na zkoušení, na rozechvění při premiéře i na odezvu diváků. Další vzpomínka patřila její první dětské písničce Na klouzačce. Silným zážitkem pro začínající zpěvačku byla také účast na prestižním hudebním festivalu Bratislavská lýra, kde byla svědkem vystoupení legendární Josephine Bakerové. Padly i dotazy na běžný život, starost o domácnost a výchovu dětí. Rozhovor pak zakončila píseň „Jsem ti věrná po svém“ z muzikálu „Kiss Me Kate“. Tento archivní rozhlasový snímek je velmi cenný. Je to totiž jediný zvukově zaznamenaný rozhovor s Laďkou Kozderkovou. V roce 2012 vyšel jako součást CD Laďka Kozderková Lady Muzikál.

Minuty před třetím zvoněním

Rok výroby: 1982

Role: Eliška Králíčková

Premiéra: 24. dubna 1982

Anekdotické momentky z divadelního předsálí i zákulisí v malém provinčním kulturáku. Na svou první roli se v šatně chystá začínající herečka Eliška Králíčková. Štěstí jí přijde popřát maminka, od které se dozví, že v publiku sedí snad polovina jejich vesnice. Eliška ovšem hraje služebnou, která vysloví na jevišti pouze jedinou větu: “Milostpaní, zde je psaní”. Vzápětí při šátrání po poslední části kostýmu Eliška upadne tak nešťastně, že si zlomí zub a místo “s” vyslovuje “f”. Její debut je ohrožen a režisér ji chce nahradit statistkou. Matka Králíčková ho ale uprosí a slíbí zabijačkové prase. Režisér nakonec situaci vyřeší tak, že text služebné změní na větu: “Madam, je tu počta”.

Eliška v podání Laďky Kozderkové je plná elánu a nadšení, ale i zdravé pokory a skromnosti. Dominantní je ovšem komická nadsázka, kterou si spolu se Stellou Zázvorkovou viditelně užívají.

Zdravý nemocný

Rok výroby: 1981

Role: pastýřka

Režie: Josef Hajdučík

Premiéra: 17. ledna 1982

Pro rozhlas upravená verze poslední Moliérovy hry. Jejím hlavním hrdinou je starý hypochondr pan Argan, který bezmezně důvěřuje lékařům a svěřuje se do jejich péče. V příběhu jde především o naplnění zakazované lásky Arganovy dcery k mladému Kleantovi, o prohlédnutí dědictví chtivé manželky a vyléčení pana Argana z hypochondrie.

Tato hra vznikla už v roce 1673, je ovšem dodnes oblíbená a často inscenovaná. V rozhlasové verzi z roku 1981 je představitelem hlavní role Ladislav Pešek. Spolu s Jiřinou Petrovickou, Janou Bouškovou nebo René Gabzdylem účinkuje ve hře Zdravý nemocný také Laďka Kozderková jako pastýřka. Celý příběh otevírá zpívaným prologem o tom, jak jsou doktoři ve své vážnosti směšní a trápení lásky vyléčit nedovedou. Tento úkol nebyl pro Laďku Kozderkovou nic těžkého. Píseň nejen zazpívala, ale vystavěla ji i herecky, takže účel prologu, který otevírá celou hru a láká posluchače k jejímu vyslechnutí s přehledem splnila.

Průvodce pořadem

Rok výroby: 1979, 1980, 1983, 1984, 1985

Role: průvodce pořadem

Československý rozhlas využíval poměrně značně pěvecký i herecký talent Laďky Kozderkové. Od roku 1979 se její působení před rozhlasovým mikrofonem rozšířilo o úlohu průvodce pořadem. Poprvé to bylo ve dvojici s Vladimírem Fišerem v roce 1979 v pořadu Den humoru a žertu. Šlo o mezinárodní soutěžní přehlídku komediálních scének, kterou pořádala organizace OIRT. Ta sdružovala rozhlasové stanice převážně ze socialistických zemí. Tématem pro rok 1979 byl lov a kromě průvodního slova si Laďka Kozderková zahrála i v jedné ze scének. O rok později provázela stejná dvojice pořadem Kaleidoskop humoru – ze školních lavic. Jeho tématem byly různé šloní historky a vtipy. Většinu z nich vyprávěli právě Laďka Kozderková a Vladimír Fišer, takže mohli uplatnit i své herecké schopnosti. V dalším pořadu nazvaném Studio 60 aneb Úsměvy jubilejní z roku 1982, tvořil dvojici s Laďkou Kozderkovou Petr Nárožný. Série scének, monologů a písniček vznikla u příležitosti šedesátileté existence Československého rozhlasu, jak už název pořadu napovídá. V následujících letech provázela Laďka Kozderková několika dalšími pořady už sama. V roce 1984 to byly tři díly z cyklu Melodie z mládí věnované skladateli Jaroslavu Malinovi. O rok později pak Laďka Kozderková čtyři z písní Jaroslava Maliny také nazpívala. A ještě jednou cyklus Melodie z mládí, prezentující tentokrát hudební komiky. Posledním účinkováním Laďky Kozderkové coby průvodkyně rozhlasovým pořadem byl jeden z dílů oblíbeného humoristického seriálu Na nedělní vlně Prahy z roku 1985. Podtitul pořadu byl „Jak rozesmát sněhuláka“. Průvodcovskou dvojicí, která vtipnými glosami propojovala jednotlivé výstupy byli Laďka Kozderková a Jan Faltýnek.

Vražda v šantánu

Rok výroby: 1978

Role: Lili

Režie: Bohumil Bezouška

V roce 1978 měli rozhlasoví posluchači možnost pobavit se při malé konverzační komedii Vražda v šantánu. Autoři jí dali podtitul mini krimi a odehrává se za První republiky v Praze. Ředitele šantánu Boulevarde vyleká nenadálá zpráva: anonym hrozí tím, že při večerní produkci bude zavražděna první hvězda šantánu. V ohrožení se rázem cítí pan ředitel, jeho utajená milenka zpěvačka Lili i konverzační komik, kouzelník nebo dívčí kvarteto. Společně hledají záchranu u legendárního kriminalisty pana rady Vacátka. Ten se večer do šantánu vydá i se svými detektivy. Za podezřelými výstřely se ale skrývají jen zátky šampaňského. Když rada Vacátko druhý den hlásí policejnímu prezidentovi, že k žádnému zločinu nedošlo, dozví se, že mezitím zloději vyloupili obchodní dům, banku, klenotnictví a mnoho dalších obchodů. V kontextu celého příběhu a především komediálně laděného zpracování, to ale není žádná tragická pointa. Spíš vtipná tečka na závěr.

Vedle populárních herců a osvědčených komiků, jakými byli Svatopluk Beneš, Jarda Štercl, František Hanus, Milan Mach nebo Josef Hlinomaz, si v této mini krimi zahrála a zazpívala i Laďka Kozderková v hlavní ženské roli zpěvačky Lili. Nabízí komediální zkratku, ve které jasně rozpoznáme hvězdné manýry i líbezné cukrování s panem ředitelem. V šantánovém programu pak Laďka zpívá známý šlágr Noční motýl a pak šanson o tom, že v hudbě je život Češek. I když obě písně slyšíme ve výrazné nadsázce, můžeme si opět ověřit, že Laďka uměla epické písničky zazpívat muzikálově – tedy současně se zpěvem vyprávět i příběh.

Mam’zelle Nitouche

Rok výroby: 1976

Role: Corina

Režie: Jiří Nesvadba

Jedna z nejslavnějších operet autorů Florimonda Hervé, Henriho Meilhaca a Alberta Millauda. Název Mam’zelle Nitouche vychází z děje a do češtiny by se dal přeložit jako Slečena Netýkavka. Hlavní hrdina žije dvojím životem. Ve dne je coby Celestén varhaníkem v klášteře u Vlaštoviček, večer tajně prchá přes zeď do operetního divadla, kde je známý pod jménem Floridor. V den premiéry jeho nové operety ztropí velký skandál hlavní subreta Corina, která se sice těší velké přízni místních důstojníků, ale současně žárlí na šarmantního autora Floridora. Ten využije talentu mladé klášterní chovanky Denisy, které tajně dává hodiny zpěvu. Premiéra má nečekaný úspěch, ale Denisa i Floridor musejí překonat ještě spoustu překážek, než oba najdou své štěstí.

V roce 1976 vznikla rozhlasová verze této oblíbené operety. Hlavní roli pana Celesténa respektive Floridora si zahrál i zazpíval Jaromír Hanzlík, jeho partnerkou v roli Denisy byla Pavla Břínková. Epizodní, přesto však výraznou a hlavně komediální roli subrety Coriny si zahrála Laďka Kozderková. O 8 let později nastudovala stejnou roli i na scéně domovského Hudebního divadla v Karlíně. Díky rozhlasové verzi si tedy můžeme udělat alespoň přibližnou představu, jak Laďka Kozderková tuto roli na jevišti hrála.

Mazlíčkové

Rok výroby: 1974

Role: Marcela

Režie: Karel Weinlich

Premiéra: 26. července 1977

Rozhlasová verze původního českého muzikálu Jiřího Bednáře a Václava Zahradníka Mazlíčkové. Hlavní hrdinka Helena pozná postupně všechny etapy života sezónní hvězdičky: začátečnické okouzlení, vrchol popularity i pád a pokorný návrat do obyčejného života. Na své cestě potkává pěvecké profesionály i donchuany, servilního televizního režiséra i protřelého a krutého manažera. Ve stejném roce, kdy měl tento muzikál premiéru v Hudebním divadle v Karlíně vznikla i jeho rozhlasové adaptace v režii zkušeného Karla Weinlicha. Někteří herci z karlínské inscenace si zahráli i v rozhlasové verzi, jako například představitelka Heleny Dana Matějková, Laďka Kozderková v roli Marcely nebo Karel Fiala coby Johny Chaloupka. Jiné role obsadil režisér známějšími osobnostmi, vedoucího prodejny si například zahrál Jiří Sovák a režiséra Malíka Miloš Kopecký. Tato rozhlasová hra stojí na dialozích, písně děj v podstatě jen doplňují. Jednak znázorňují svět pop-music a jindy dokreslují vnitřní pocity jednotlivých postav.

Je velké štěstí, že rozhlas tento muzikál zpracoval a zaznamenal. Díky tomu můžeme posoudit i herectví Laďky Kozderkové, která v této verzi sice nemá příliš prostoru, ale přesto dokazuje kvalitu svého herectví. V dialozích je civilní a vyzrálá, v jediné písni “Bůh ví” pak dokonale propojuje pěveckou jistotu s hlubokým skeptickým prožitkem.

Rozhlasové silvestry

Rok výroby: 1972 – 1985

Role: zpěvačka, konferanicérka, manželka

Premiéra: 31.12. 1972 – 1985

Laďka Kozderková jako spolehlivá komička účinkovala v mnoha rozhlasových silvestrech. Někdy jako zpěvačka, jindy v některé ze scének, příště zase vyprávěla anekdoty a několikrát dokonce posluchače provázela celým programem. Podle dostupných údajů z archivu Českého rozhlasu účinkovala celkem v deseti silvestrovských pořadech. Zprvu se objevovala jako zpěvačka. V Silvestru 1972 zazpívala humornou „Psí písničku“. O rok později v Silvestru 1973 to byla píseň „Černá čára na zdi“ a v roce 1975 v pořadu Co s načatým Silvestrem? zazpívala kuplet „Jak si usteleš, tak si lehneš“. V Silvestru 1979 vyprávěla Laďka Kozderková mysliveckou anekdotu. O rok později, v roce 1980 ji mohli rozhlasoví posluchači slyšet hned dvakrát. V části programu nazvané Silvestr na Silvestra si zahrála spolu s Lubomírem Lipským, Zdenkou Procházkovou a Karlem Effou ve scénce „Přípitek“. A v rozsáhlém pásmu nazvaném Jede, jede rozhlasový postilion, jehož leitmotivem bylo téma spojů, tvořila spolu s Josefem Dvořákem ústřední průvodcovskou dvojici. Posluchače společně dovedli až ke klasickému půlnočnímu přípitku. V následujících letech si Laďka Kozderková průvodcovskou roli ještě několikrát zopakovala. V Silvestru 1982 byla spolu s Janou Hlaváčovou, Danou Kolářovou, Stellou Zázvorkovou a Marií Rosůlkovou moderátorskou partnerkou Luďka Munzara. Jejich dialogy měly kultivovaně lechtivý nádech a přiměřeně humorný nadhled. O rok později nabídl Silvestr 1983 Laďce Kozderkové úlohu moderátorky-barmanky, která má za úkol namíchat posluchačům ten správný silvestrovský koktejl. Vešly se do něj i dvě písničky, které nazpívala společně s Jiřím Císlerem. V Silvestru 1985 si Laďka Kozderková spolu s dalšími herci zazpívala písně Karla Hašlera, konkrétně „Tuláka“ a „My jsme ti Pražáci“. A s rozhlasovými posluchači se rozloučila v pásmu Podejte mi ten kolík aneb Předsilvestrovská štafeta komiků a klaunů krátkou anekdotou o zvídavé zebře.

Co je v životě hlavní

Rok výroby: 1970

Role: zpěv

Režie: Jiří Horčička

Premiéra: 10. prosince 1970

Sovětská hra Viktora Štoňka o hledání smyslu života. Mladý lékař Lexa prožívá deziluzi ze stereotypní práce na klinice. Odejde proto na Sibiř hledat ložiska diamantů. V tajze se stane nehoda, při které je vážně zraněn Lexův kamarád. Bývalý lékař neváhá a automaticky využije své odbornosti. Tím, že zachránil život svému blízkému příteli a ne neznámému pacientovi jako dřív, si Lexa uvědomí smysl lékařské profese a znovu k ní najde cestu. Pochopí, co je v životě hlavní.

Trochu jednoduchá a trochu schematická hra – typická sovětská tvorba – s důrazem na zodpovědnost jedince vůči celku. Výsledku výrazně pomáhají herci, kteří vytvořili živoucí postavy a i moralizující fráze se jim daří prezentovat lidsky, uvěřitelně. Herecké výkony Jaroslava Kepky, Čestmíra Řandy nebo Karoliny Slunéčkové doplňuje zpěv Laďky Kozderkové v hudebních mezihrách. Ve hře “Co je v životě hlavní” písní, které vyjadřují pocity hlavního hrdiny. Jednadvacetiletá zpěvačka je podává citlivě a s velkou pěveckou jistotou, nejde ale cestou hereckého zpívání. Přitom právě tento způsob herecké i pěvecké práce byl později její doménou, což dokázala v dalších rozhlasových hrách především pod vedením Jiřího Horčičky.