Divadelní role
Cikáni jdou do nebe
Role: Izergyl
Premiéra: 26. listopadu 1986
Režie: Petr Novotný
Muzikálová adaptace stejnojmenného ruského filmu režiséra Emila Loteanu s hudbou Jevgenije Dogy. Přepis pro karlínské jeviště vytvořili Jindřich Janda a Milivoj Uzelac. Baladický příběh z romského prostředí se odehrává na přelomu 19. a 20. století na rumunsko-moldavské hranici. Hlavní postava, zloděj koní Zobar, zažije mnoho dramatických okamžiků i romantickou lásku. Jen o vlásek unikne smrti na šibenici, svému osudu však neujde. V závěru příběhu propadne zoufalství, když ho jeho jediná láska odmítne a bodne ji nožem. Stejným způsobem vzápětí umírá sám Zobar, když otec dívky pomstí její smrt.
Hudební divadlo v Karlíně uvedlo československou premiéru hudební balady Cikáni jdou do nebe v listopadu 1986. Zkoušky začaly počátkem září a Laďka Kozderková byla obsazena do role staré cikánské věštkyně Izergyl. Dosvědčuje to i její jméno uvedené v tištěných programech. Po měsíci práce musela ale kvůli vážným zdravotním problémům nastoupit do nemocnice, ze které už se do divadla nevrátila. Při návštěvách se kolegů ptala, jak práce pokračuje, připojit se už ale nemohla. Poprvé se muzikál Cikáni jdou do nebe na karlínském jevišti hrál v předpremiéře 19. listopadu 1986, tedy v den, kdy noviny přinesly zprávy o smrti Laďky Kozderkové.
Sugar
Role: Sladká Sue
Premiéra: 1. dubna 1986
Režie: Petr Novotný
Muzikál autorů Petera Stonea, Julea Stynea a Boba Merilla podle úspěšného černobílého filmu Někdo to rád horké. Jevištní podoba slavné retrokomedie měla premiéru na Broadway v roce 1972. Muzikál si ponechal hodně z atmosféry gangsterských grotesek, přibyly však nové písně a taneční čísla.
V prvním československém nastudování začala Laďka Kozderková v lednu 1986 zkoušet roli vedoucí dívčí kapely Sladké Sue, přísné excentrické dámy, která svým hudebnicím netrpí žádné avantýry. Kvůli zdravotním problémům ale musela v půlce zkoušení na měsíc do nemocnice a tak roli Sladké Sue nemohla dozkoušet. Alternovaly se v ní pak Hana Talpová a Věra Vlková. Kolega Ladislav Županič, který ve stejné inscenaci hrál roli Jerryho, v knize Laďka Kozderková – Lady Muzikál vzpomíná, jak energicky přesvědčivá byla Laďka při zkouškách:
“Dodnes slyším, jak vždycky zakřičela to známé ‘Bienstock!’ tím jejím nezaměnitelným hlasem. To bylo báječné.”
Mam’zelle Nitouche
Role: Corina
Premiéra: 6. června 1985
Režie: Evžen Sokolovský
Jedna z nejslavnějších operet autorů Florimonda Hervé, Henriho Meilhaca a Alberta Millauda. Název Mam’zelle Nitouche vychází z děje a do češtiny by se dal přeložit jako Slečena Netýkavka.
V nastudování Hudebního divadla v Karlíně z roku 1985 nemohla chybět ani Laďka Kozderková. Hrála v podstatě epizodní, přesto výraznou a hlavně komediální roli subrety Coriny. Jak potvrzují očití svědkové, i když měla v operetě jen několik málo výstupů, po každém následoval potlesk na otevřené scéně. Laďka Kozderková se operetám nevyhýbala, ale bližší jí byly muzikály. Sama k tomu v rozhovoru pro divadelní časopis Scéna v roce 1984 řekla:
“V operetě hraji výhradně činoherní role i když ani při nich se někdy nevyhnu zpěvu a tanci. V muzikálu převládá herecký výraz, je dominantní. Zpěv má jiný charakter, je ‘epický’. Píseň se musí vystavět, vybudovat i herecky, je třeba vystihnout její tvář, ‘vůně’, její vnitřní názor. Takže odpověď je zřejmá: líp se cítím v muzikálu.”
Balada z hadrů
Role: Kateřina
Premiéra: 30. března 1984
Režie: Karel Jernek
Jedna z nejúspěšnějších her Osvobozeného divadla, ve které její autoři Jiří Voskovec a Jan Werich použili motivy ze života středověkého básníka Francoise Villona a spojili je s tématem sociálního útlaku, které bylo v polovině 30. let 20. století v důsledku celosvětové hospodářské krize velmi aktuální. Výkon Laďky Kozderkové v této inscenaci ocenil jeden z dobových recenzentů konstatováním, že intrikánku Kateřinu hraje s osobitým šarmem. Svůj vztah k této roli Laďka Kozderková popsala v roce 1984 v rozhovoru pro divadelní časopis Scéna:
“Postava Kateřiny se několikrát láme, stejně jako dějová linka celé hry, tam si toho moc navíc vymyslet ani nejde. Ze začátku spíš kominda dostane zkrátka pak smutku o dva džbánky víc než radosti a už jsou to jen pohlavky od života a úskoky čistě v jejím stylu.”
Kolega Ladislav Županič často vypráví i jednu veselou historku týkající se Balady z hadrů. Kolegyně Nelly Gaierová nosila s oblibou mnoho prstenů a nechávala si je i při představení. Pro roli žebračky se to ale moc nehodilo, kryla proto šperky glazé rukavicemi. Při jednom představení, kdy žebračka hořekuje nad svým bídným osudem jí Laďka Kozderková v roli Kateřiny odvětila: “Prodej jednu rukavici a koupíš si činžák.”
Pohádka mého života
Role: hospodyně Sebboniho
Premiéra: 22. listopadu 1983
Režie: Vladimír Kavčiak
Život jednoho z nejslavnějších spisovatelů pohádkového žánru Hanse Christiana Andersena jako muzikál. Tato inscenace má velmi zajímavou historii. V roce 1979 vyhlásila dánská divadelní Společnost H. Ch. Andersena za podpory dánského ministerstva kultury a dalších institucí světovou soutěž na hudební hru tematicky zaměřenou na život slavného pohádkáře nebo na námět některé z jeho pohádek. Mezi příspěvky z 21 zemí světa zvítězil muzikál českých autorů libretisty a textaře Ivo T. Havlů a skladatele Zdeňka Marata Pohádka mého života. Premiéra muzikálu se konala v Odense v srpnu 1982 a v titulních rolích vystoupili členové Královské opery v Kodani. Diváci byli nadšeni a dánská kritika přijala dílo jednoznačně kladně. Muzikál českých autorů se stal trvalou součástí Andersenovských slavností. Dílo bylo následně přeloženo do dánštiny, angličtiny, francouzštiny, němčiny a slovenštiny.
V roce 1983 se uskutečnily dvě československé premiéry – v Prešově a v Hudebním divadle v Karlíně. Šlo o životopisný příběh, proto se v roli Hanse Christiana Andersena hrál vystřídalo hned několik různě starých herců. Mladého Hanse alternovali Pavel Vítek a Stanislav Aubrecht, studentský věk ztvárnil René Gabzdyl a literáta ve zralém věku ztvárnil host z divadla na Vinohradech Zdeněk Řehoř. Laďka Kozderková si v tomto muzikálu zahrála sice malou, ale podle pamětníků a fotografií výraznou roli hospodyně u ředitele Sibboniho. Dobové recenze se shodují, že předvedla ukázkovou hereckou miniaturu a divákovi je až líto, že tato postava se v ději jen mihne. Stejný pocit měla i recenzentka časopisu Film a divadlo Jana Kociánová:
“Ostatní postavy se jen mihnou dřív než je stačíme postřehnout. Jen málokteří dokážou zabojovat na tak malé ploše. Překvapivě komická byla tentokrát i bez zpěvu Laďka Kozderková jako hospodyně Sibboniho, či epizodní Nelly Gaierová v úloze Andersenovy babičky.”
Zvonokosy
Role: Judita Čuprová
Premiéra: 9. dubna 1983
Režie: Richard Mihula
Muzikál Zvonokosy vznikl podle satirického románu Gabriela Chevalliera z 30. let 20. století, který byl dříve již mnohokrát zpracován pro divadlo i film. Do muzikálové podoby ho ale poprvé přetvořili libretista Petr Markov a skladatel Jindřich Brabec. Hned první uvedení v Hudebním divadle v Karlíně v roce 1983 znamenalo velký úspěch a slávu, a možná i proto jsou Zvonokosy profesionálními i ochotnickými divadly v celé republice uváděny dodnes.
Jak je patrné z názvu muzikálu i jeho předlohy, odehrává se v jihofrancouzském městečku Zvonokosy, uprostřed sluncem prozářeného kraje vína Beaujolais. Stereotypní život místních obyvatel jen občas zpestří nějaký drb nebo milostná aférka. Poklidné plynutí všedních dnů a žabomyší politické spory republikánů a monarchistů rázně naruší rozhodnutí starosty postavit u kostela veřejný záchodek. Zprvu malicherná záminka rozpoutá nesmiřitelný boj mezi oběma tábory místních obyvatel, které musí přijít mírnit oddíl záložáků. Při jedné z potyček umírá záložáky postřelený místní obecní blázen Vincek. Tento nečekaně dramatický moment dobře funguje v kontrastu s předchozími odlehčenými peripetiemi, které jsou prošpikované mimo jiné milostným románkem krásné Judity Čuprové s oficiálem Pořízkem. A je to právě Judita Čuprová, kdo zpívá zemřelému bláznovi rekviem.
V roli svůdné a záletné Judity mohla Laďka Kozderková plně využít své fyzické předpoklady i herecký a pěvecký talent. I přes poměrně malý prostor patří Judita mezi jednu z hlavních postav celého muzikálu, čemuž výrazně napomáhají i její působivá hudební čísla: milostné duety s oficiálem Pořízkem a zejména Píseň o smrti blázna Vincka. Výkon Kozderkové v této roli se podle diváků i kritiků stal nezapomenutelným zážitkem. Svědčí o tom například citace z recenze Jana Koláře v časopise Melodie:
„Mimořádný výkon podává Laďka Kozderková, hvězda, na kterou populární hudba skoro zapomněla. Je to škoda, že ji teď můžeme slýchat jen z karlínského divadla. Ve Zvonokosech jí uvěříme každý tón.“
Právě její výkon společně s představiteli dalších dvou aktérů milostného trojúhelníku, Ladislavem Županičem a Hanou Talpovou, přinesl inscenaci největší uznání.
Zvonokosy byly posledním představením, které Laďka Kozderková odehrála – stalo se tak 2. října 1986. O dva měsíce později, krátce po její smrti byla inscenace stažena z repertoáru. Vedení divadla to zdůvodnilo tím, že se nenašel nikdo, kdo by ji nahradil.
Hello, Dolly!
Role: Dolly Leviová
Premiéra: 8. července 1982
Režie: Karel Jernek
Jeden z nejslavnějších a nejúspěšnějších světových muzikálů o ženě, která se sama tituluje jako poradkyně všeho druhu vznikl počátkem 60. let 20. století. Vychází z několika činoherních předloh, dějově je nejpodobnější hře Thorthona Wildera Dohazovačka.
Tato slavná muzikálová role jakoby byla stvořena pro Laďku Kozderkovou. Měla vše, co pro její ztvárnění bylo potřeba. Herecký a komediální talent, absolutní pěveckou jistotu a navíc schopnost připoutat k sobě diváky, kteří podle pamětníků doslova hltali každý její pohyb, každé slovo na jevišti. Inscenace Hudebního divadla v Karlíně s Laďkou Kozderkovou v hlavní roli se stala fenoménem v historii českého muzikálu a ona sama měla toto představení mimořádně ráda. Dolly Leviovou v podání Laďky Kozderkové vysoce ocenil i největší český odborník na muzikálový žánr Dr. Ivo Osolsobě, který mohl nabídnout i srovnání se světovými inscenacemi. V rozhlasovém dokumentu Lady Živáček z roku 1988 řekl:
“Viděl jsem Dolly v činohře ve Stuttgartu, i na Broadway, takže mám s čím srovnávat. A řeknu rovnou, že tahle pražská Dolly patří k těm nejlepším vůbec, a to do celkového počtu počítám i film. Prvním kladem inscenace je titulní role v podání Laďky Kozderkové. Je to snad nejlepší Dolly, co jsem vůbec viděl. Má obrovský jevištní klid, naprosto bezelstnou suverenitu a upřímné podivení pro každého, kdo by snad pochyboval o její převaze. Hraje s fantastickým přehledem, hoví si v roli jak rekreant v písku na pláži, a tohle všechno je strašně nakažlivé.”
Nečekanou poklonu složila své české kolegyni i představitelka filmové Dolly Leviové americká zpěvačka a herečka Barbra Streisandová. Když v roce 1982 v Praze natáčela svůj film Yentl, navštívila karlínské představení Hello, Dolly! a z Laďčina výkonu byla nadšená. Prohlásila, že je jako ona.
Pro úplnost se sluší dodat, že hlavní roli v muzikálu Hello, Dolly! s Laďkou Kozderkovou alternovala Carmen Mayerová. Dohromady odehrály 122 repríz, poslední byla 18. února 1986. Kvůli náhlému úmrtí dirigenta Karla Vlacha a zdravotním problémům Laďky Kozderkové byla inscenace z repertoáru divadla stažena.
Pan muzikál se klaní
Role: zpěv
Premiéra: 18. června 1981
Autor: Ivo Fischer
Na počátku 80. let zařadilo Hudební divadlo v Karlíně do svého repertoáru osvědčený formát zavedených muzikálových scén. Koncertní program nabízející ta nejlepší čísla ze světově uznávaných titulů v podání největších hvězd souboru. Tento koncertní program měl i svůj čistě praktický význam – ideálně se hodil pro zájezdová představení a přivážel tak ochutnávku z karlínského repertoáru i do míst, kde by nebylo možné realizovat velkolepou muzikálovou nebo operetní inscenaci. V komponovaném večeru nazvaném Pan muzikál se klaní zazněly písně autorů zvučných jmen, jakými byli například Jerry Herman, Cole Porter, Leonard Bernstein, Burton Lane nebo Jaroslav Ježek. Zpívali například Ladislav Županič, Karel Gult, René Gabzdyl, Pavla Břínková a samozřejmě také Laďka Kozderková. V jejím podání mohli diváci slyšet písně z muzikálů Divotvorný hrnec, Kabaret nebo Hello, Dolly! S tímto koncertním programem objížděli karlínští sólisté Československo až do prosince 1985.
Podobný formát jako toto zájezdové představení měly i takzvané koncerty družby. Konaly se v různých zemích socialistického bloku, které se pravidelně střídaly. Pod hlavičkou Hudebního divadla v Karlíně vznikly v 80. letech dvě takové produkce. V prosinci 1983 to byl koncert nazvaný Hudbou k přátelství a v červnu 1985 Mezinárodní koncert přátelství. V obou účinkovala Laďka Kozderková a sklízela od publika nadšené ovace.
Vražda ve varieté
Role: Ida Virta
Premiéra: 18. května 1981
Režie: Mojmír Weimann
Původní český muzikál napsaný pro Hudební divadlo v Karlíně s ústřední postavou sympatického kapitána Exnera. Spolu se dvěma kolegy vyšetřuje vraždu mladé ženy, jejíž mrtvola vypadne z kouzelnické bedny přímo při vystoupení v populárním varieté. Do děje postupně vstupují různé postavy ze světa varietního umění – ředitel, manažer z estrádní agentury, zpěvačka, tanečnice, ale i kantýnská nebo topič. Vyšetřováním se prolíná milostné vzplanutí kapitána Exnera k mladé sekretářce z agentury, která se chvíli dokonce ocitne v podezření a svou roli v tom sehraje i její dvojče. V závěru je z vraždy usvědčen ředitel varieté a kriminalisté navíc odhalí i podvody se smlouvami pro zahraniční angažmá.
Z dnešního pohledu spíš úsměvný pokus o původní muzikál z atraktivního prostředí, který se od tehdejších operet a naivních zpěvoher odlišoval kombinací kriminální zápletky, civilního herectví a současného dějového prostředí. Dobová kritika tuto snahu oceňovala, stejně jako přirozené herectví Ladislava Županiče v hlavní roli kapitána Exnera. Ostatní herci, zejména ti, kteří byli víc doma v klasické operetě, působili přeci jen trochu naivně a bezradně. Laďka Kozderková si v tomto krimimuzikálu zahrála v podstatě epizodní roli zpěvačky Idy Virty. Zpívá dvě písně a s vyšetřovatelem Exnerem má jen jeden krátký dialog. I přes to se o jejím výkonu zmiňuje hned několik dobových recenzí. Bohuš Štěpánek v Mladé frontě ocenil její suverenitu a kritik píšící pod zkratkou sp v Lidové demokracii píše:
Laďce Kozderkové je role atraktivní zpěvačky velice blízká a svým projevem se značně odlišuje od představitelek dalších ženských rolí, které se nezbavily poněkud afektovaně operetního projevu v dialozích.
Je přinejmenším zvláštní, že právě muzikál Vražda ve varieté si vybrala Československá televize a v roce 1982 pořídila jeho záznam. Na jevišti Hudebního divadla v Karlíně se v té době hrály jistě povedenější muzikály, na druhou stranu je třeba podotknout, že záznamy velkolepých zahraničních titulů není možné pořizovat kvůli autorským právům. Televize proto mohla sáhnout jedině po domácím titulu, kterých bylo v té době minimum. Vražda ve varieté je paradoxně jedinou karlínskou inscenací, ve které Laďka Kozderková hrála a jejíž záznam se dochoval.
Když je v Římě neděle
Role: Sophillina Lolloe
Premiéra: 24. března 1981
Režie: Mojmír Weimann
Muzikál čerpající z motivů komedie Pygmalion, který ovšem přenáší příběh do Říma na přelomu 50. a 60. let 20. století. Chvílemi až operetně naivní děj je poměrně prostý. Nesmělý profesor italštiny začne učit prostořekou dívku Facičku mluvit vznešeně, aby uspěla u filmového konkurzu. Režisér ale namísto vyumělkovaného školeného projevu požaduje realistické pojetí, takže dívka neuspěje. Profesor si dává vinu za její neúspěch a role se náhle obracejí. Dívka dodává profesorovi elán a chuť do života. Podaří se jí to a profesor se začne chovat suverénně i vůči svým drzým studentům. Společně s Facičkou si dokonce troufne zúčastnit se taneční soutěže v rock and rollu, kterou společně vyhrají. Cenu vítězi předává speciální host večera – filmová diva Sophillina Lolloe. K překvapení všech si filmová hvězda odváží profesora s sebou a protančí s ním zbytek noci v římských barech. Ráno jsou této senzace plné noviny a Facička začne žárlit. Když pak profesor přijde za Sophillinou do ateliéru, aby si celou věc vyjasnil, dozví se, že pravým důvodem její náklonnosti byla pouze touha producenta po skandálu a bulvární senzaci. Následuje série hádek a nedorozumění, do kterých se připlete ještě skutečný milenec filmové hvězdy, poslanec a nejvyšší školní inspektor v jedné osobě. Téměř groteskní sekvence vyvrcholí ve filmovém studiu, kde se strhne rvačka mezi Sophillinou a Facičkou, která se vetřela do komparzu, aby se mohla své sokyni pomstít. Tento incident zafunguje jako důkaz lásky a Facička s profesorem kráčejí vstříc manželskému štěstí.
V této inscenaci hrála Laďka Kozderková filmovou divu Sophillinu Lolloe. Tato postava nemá žádnou vlastní píseň, zato vévodí rozsáhlým činoherním pasážím v druhé polovině hry. Italský temperament, žárlivé scény i pranice se sokyní, to byly úkoly, které si Laďka Kozderková s chutí užívala. Potvrzuje to vzpomínka Věry Vlkové, která hrála Facičku:
V závěrečné rvačce jsem jí měla vrazit pár facek. Navrhovala jsem, že to nějak namarkýrujeme tlesknutím, ale Laďka to rezolutně zamítla a naopak ještě nastavovala tvář směrem ke mě. Při jedné repríze jsem se špatně trefila a nechtíc jsem ji bouchla pod oko. Když jsme šly na děkovačku, měla chudinka oteklou celou tvář.
Casanova
Role: Mary Ann
Premiéra: 31. října 1979
Režie: Miroslav Vildman
Revuální muzikál, jehož autory jsou německý skladatel Gerd Natschinski a libretisté Helmut Bez a Jürgen Degenhardt. Námětem pro jejich dílo se stal dobrodružný život populárního svůdce žen Giacoma Casanovy v letech 1755 až 1965. Zachycuje Casanovova benátská dobrodružství, útěk z vězení, dobývání žen v Paříži, Londýně, Berlíně a Varšavě. Recenzenti tomuto zpracování vytýkali jistou těžkopádnost a chybějící italskou lehkost. Autoru hudby také vytýkali chybějící ústřední píseň a melodie, které by se divákům vryly pod kůži. Ocenili ale naopak dobře hrající orchestr a baletní výstupy, které vytvořily požadovanou atmosféru taneční revue. Kritici se také shodli v pochvalném hodnocení výkonu Laďky Kozderkové v roli angličanky Mary Ann, která prý jednoznačně dokázala, že i v menší roli si dokáže najít dostatečný prostor pro poctivý kus muzikálového herectví. Jan Procházka ve Svobodném slovu z 15. 11. 1979 píše:
V londýnském obraze herecky a pěvecky zaujala suverénní Laďka Kozderková v živočišné Mary Ann a stala se víc než rovnocennou partnerkou Casanovy Ladislava Županiče.
Fakt, že živočišnosti měla Laďka na rozdávání, potvrzuje i vzpomínka kolegyně Gally Macků:
Na začátku hry měla přijít z každé strany striptérka nahoře bez. Když už se to opakovalo poněkolikáté, Laďka to nevydržela a běžela k těm holkám: ‘Ježíšmarja, děvče, když už tam ty kozy nesu, tak to musí vypadat, jako že je předkládám na zlatým tácu,’ sundala si svetr a sama jim to ukázala.
Oklahoma
Role: Teta Eller
Premiéra: 12. a 13. dubna 1979
Režie: Otto Haas
Autory
oblíbeného
amerického
muzikálu
jsou
libretista
Oscar
Hammerstein
a
skladatel
Richard
Rodgers.
Muzikál
Oklahoma!
diváky
překvapil
hned
svým
úvodem
– dříve
totiž
platilo
nepsané
pravidlo,
že
jeviště
zaplnil
sbor,
sotva
se
zvedla
opona.
V
této
hře
sedělo
uprostřed
jeviště
farmářské
děvče,
které
tlouklo
máslo,
a
hlavní
hrdina
při
tom
zpíval
za
kulisami.
Od
premiéry
na
Broadwayi
31.3.
1943
si
tento
muzikál
připsal
na
své
konto
do
té
doby
rekordní
počet
2212
repríz.
Děj
westernového
muzikálu
Oklahoma!
se
točí
především
kolem
mladého
farmářského
děvčete
jménem
Laureys,
do
které
je
zamilovaný
mladý
kovboj
Curly.
Příběh se odehrává na počátku 20. století na venkovské farmě v indiánském teritoriu, které se stává 46. státem USA. Právě patriotismus a romantika čišící z této látky nadchla publikum na východním pobřeží Ameriky nejen vlastním příběhem, nýbrž i svým rámcem. Vlastní scénické dílo sice porušilo mnohé zásady, které na Broadwayi do té doby platily, na druhé straně znamenalo počátek moderního muzikálu v jeho uzavřené jednotě děje, hudby, pohybu a dialogů – po Lodi komediantů tak Oklahoma! pokročila v procesu, který dovršila a k naprosté dokonalosti přivedla v roce 1957 West Side Story.
V Hudebním divadle v Karlíně měla Oklahoma premiéru v roce 1979 a Laďka Kozderková v ní ztvárnila roli tety Eller, která je majitelkou farmy a v mnoha situacích hybatelkou děje. Tato postava také nabízí nejvíc prostoru pro situační a slovní humor. Toho Laďka Kozderková plně využila, jak ostatně dokládají dobové recenze, které její herecký i pěvecký výkon označují za nejpříjemnější z celého představení. Jan Procházka ve Svobodném slovu z 18.5.1979 navíc ocenil i další rozměr jejího pojetí role:
Laďka Kozderková v tetě Eller dokazuje své bezprostřední herecké nadání v charakterní roli, kterou hraje s mírou, vkusem a s výrazem zkušené a dobromyslné ženy.
Kabaret
Role: Kostová
Premiéra: 2. a 3. března 1978
Režie: Karel Jernek
Světově proslulý muzikál zkušených tvůrců Johna Kandera, Freda Ebba, Joe Masteroffa. Jedinečným způsobem zachycuje atmosféru v meziválečném Německu, s počátky militantního nacismu. Berlínský kabaret Kit Kat Klub je nejen místem setkání hlavních postav příběhu, amerického novináře Cliffa Bradshawa a anglické zpěvačky Sally Bowlesové, ale i metaforou pokřivených odstínů společnosti, od sexuální perverzity, přes hamižnost až k rasové nenávisti a fanatismu.
Tento původně divadelní muzikál proslavila filmová verze z roku 1972 oceněná osmi Oscary. V Československu ho poprvé inscenovali v Brně v roce 1977, o rok později se pak titulu zhostil soubor Hudebního divadla v Karlíně. V roli kabaretiéra se alternovali René Gabzdyl a Miro Grisa, Cliffa hrál Karel Gult nebo Ladislav Županič a v postavě Sally se střídaly Hana Talpová, Eva Rozová a Naďa Urbánková. Laďka Kozderková si zahrála menší, ale výraznou roli prostitutky slečny Kostové, ze které se v průběhu děje stane pravověrná nacistka. Podle pamětníků byl jedinečný její výstup na zásnubách, kdy zprvu andělským hlasem začala zpívat vlasteneckou píseň, která se pak proměnila v zupácký nacionalistický marš zakončený frenetickým skandováním pokřiku “sieg heil”. I když v Kabaretu hrála Laďka Kozderková zápornou roli, považovala právě tuto inscenaci za to nejlepší, co se karlínskému souboru na přelomu 70. a 80. let v oboru muzikálu podařilo.
C.k. polní maršálek
Role: Evžena
Premiéra: 28. dubna 1977
Režie: Jiří Nesvadba
Divadelní adaptace proslulé filmové komedie natočené v roce 1930 podle povídky E. A. Longena. Příběh vypráví o vojenské posádce císařské armády kdesi v Haliči. Velitelem je sice obrst Przechtiel, ale hlavní slovo má spíš jeho manželka Hedvika, která chce zasnoubit svou dceru Gustýnku s hrabětem Töröszem. Na toho si tajně myslí obrstova neteř Evžena, původem Američanka, která je pořádná driáčnice a v místním zapadákově se zoufale nudí. Gustýnka má v srdci také někoho jiného, než koho jí vybrala matka. Prožívá romantickou lásku s mladým nadporučíkem Eberlem. Za ním nečekaně přijíždí jeho strýček, vysloužilec, kterému se stýská po vojenském životě. Z radosti si vyzkouší uniformu C.k. polního maršálka, který má přijet na inspekci. Spatří ho ostatní oficíři a považují ho za skutečného maršálka. Aby se neprozradila strýčkova tajná návštěva, musí hrát roli maršálka a využije toho ve prospěch lásky svého synovce. Plán se podaří, konají se zásnuby, během kterých přijede pravý polní maršálek a celá falešná hra vyjde najevo. Svatba se nakonec neruší, naopak, chystá se ještě jedna, protože Evžena se dočkala vytouženého hraběte Törösze.
Oproti známému filmu s Vlastou Burianem v hlavní roli má tato divadelní adaptace jiné proporce. Celý děj se odehrává v kasárnách a víc prostoru mají střední a vedlejší postavy. Mezi nimi jednoznačně vyniká Američanka Evžena, kterou hrála Laďka Kozderková. Vzhledem k temperamentu Evženy, která bez váhání střílí z koltů a krotí koně, to bylo obsazení přinejmenším přiléhavé. V dalších rolích upoutali například Nelly Gaierová nebo Jarda Štercl respektive Karel Effa v roli strýčka vydávajícího se za maršálka. C.k. polní maršálek bylo posledním představením pobočné karlínské scény – Hudebního divadla v Nuslích. Po 97 reprízách se v dubnu 1980 dveře divadla nadobro zavřely a místo plánované rekonstrukce zůstala budova opuštěná a chátrala.
Orfeus a Eurydika
Role: Fortuna
Premiéra: 13. února 1977
Režie: Otto Haas
Sovětský muzikál hudebního skladatele Alexandra Žurbina a libretisty Jurije Dimitrina se před pražským uvedením hrál s úspěchem několik sezón v tehdejším Leningradě. Příběh znovu rozehrává antický námět Orfea a Eurydiky, řídí se jím ale volně a připomíná spíš Čechům dobře známého Strakonického dudáka. Chlapec Orfeus opouští svoji dívku Eurydiku, aby uplatnil svůj talent v pěvecké soutěži o Zlatou lyru. V pozlátkovém světě pop music slaví úspěch jeho přirozený, upřímný hlas a Orfeus zvítězí. Falešný lesk slávy, ztělesněný Fortunou, ho ale brzy pohltí a stane se z něj tuctový zpěvák. Konkurence Orfea postupně pohlcuje a mladík nenachází ani východisko, ani cestu zpět, protože kontakt s prostředím, ze kterého vyšel, dávno ztratil. Zachrání ho až Eurydika, se kterou se znovu vrací do reality.
Příběh je pouze zpívaný, interpreti nedostali žádný prostor pro mluvené slovo. Pro většinu karlínských zpěváků byly pěvecké party natolik náročné, že se museli na zpěv až příliš soustředit na úkor hereckého jednání. Tak to alespoň popisují dobové recenze, které inscenaci vesměs hodnotí jako nepovedenou a nevěrohodnou. Za všechny snad stačí stručné shrnutí Pavla Skály, který v časopise Melodie končí svůj článek konstatováním, že Tylův Strakonický dudák řekne komukoliv víc, než tento moderní pop-muzikál. I když se recenzenti soustředili především na hodnocení díla jako celku a jeho zpracování, v Lidové demokracii se dočteme i něco málo o výkonu Laďky Kozderkové v roli Fortuny:
Part Fortuny brilantně odzpívala Laďka Kozderková. Její lehký tón stojí v kontrastu s Prokopovým operně znělým basem, charakterizujícím Chárona.
Pomněnky Františka Kmocha
Role: Palmýra da Romualdo
Premiéra: 24. a 25. listopadu 1975
Režie: Jindřich Janda
Romantická hra se zpěvy, která zachycuje několik momentů ze života slavného českého kapelníka a skladatele Františka Kmocha. Odehrává se v roce 1896. Kmoch a jeho rodina se těší, že se stane regenschorim. Městská rada však rozhodne jinak, vedoucí městské kapely, která hraje po hospodách hlavně polky, se jí nezdá dost důstojný. Hořkost a zklamání vystřídá radost z pozvání celé kapely do Ruska. Má hrát několik týdnů v hotelu Evropa v Nižném Novgorodu během světové výstavy. V místě zájezdu se setkává víc hudebních souborů. Čeští krajané se snaží udělat vše pro to, aby mohla Kmochova kapela soutěžit na výstavě, a místní dirigenti se tento plán snaží překazit. Zkušeně jim v tom pomáhá policejní komisař, který zákaz zařídí.
Úklady se ale podaří překonat díky lsti šéfky dívčího souboru Palmyry de Romualdo. Angažuje kolínskou hudbu jako svůj doprovod, společně nastudují novou píseň Pomněnky a v soutěži světové výstavy zvítězí.
Pomněnky Františka Kmocha se hrály na pobočné scéně Hudebního divadla v Karlíně, v Hudebním divadle v Nuslích. Šlo o inscenaci laděnou do romantického vlasteneckého stylu s důrazem na slovanskou vzájemnost. Laďka Kozderková v ní ztvárnila živelnou Palymru de Romualdo. Opět stylizace do cizojazyčné češtiny, tentokrát v závěru proměněná do vyrovnané moudrosti. Právě tato postava zpívá ústřední píseň Pomněnky, která postupně přechází od šansonu k blues.
Rose Marie
Role: Ethel
Premiéra: 16. a 17. září 1975
Režie: Jindřich Janda
Jedna z nejslavnějších operet Rudolfa Frimla, českého rodáka, který uspěl v USA jako hitmaker. Jeho Rose Marie měla na Broadway premiéru v roce 1924. Příběh se odehrává v kanadských Skalistých horách mezi zlatokopy. Prostý a chudý Jim miluje krásnou Rose Marii. Její bratr Emil ale prohrál v kartách velké peníze a bohatý věřitel Hawley mu dluh odpustí pouze pod podmínkou, že se Rose Marie stane jeho ženou. Zlatokopové se přou o pozemky s Indiány a jejich šarvátky musí krotit kanadská jízdní stráž. Jim je dokonce podezřelý z vraždy jednoho z Indiánů Černého orla. Uprchne proto z divokého Západu na východ do Quebecku, kde vypátrá očitou svědkyni vraždy – indiánovu ženu Wandu. V Quebecku se setká i s Rose Marií, kterou si tam jako svou snoubenku odvezl Hawley. Těsně před svatbou je ale odhalen pravý vrah – Hawley a Rose Marie s Jimem mohou bezstarostně kráčet k oltáři. V této klasické operetě hrála Laďka Kozderková epizodní roli Ethel, majitelky módního salonu, která Rose Marii před svatbou presentuje své modely.
Tajemství modré růže
Role: Hájková
Premiéra: 12. a 13. února 1975
Režie: Miloš Zavřel
Rekreační středisko v jihočeském Ladoníně pod Herštejnem. Mládí zastoupené brigádníky ze zemědělské vysoké školy, jejichž vedoucím je zahradní architekt touží vyšlechtit modrou růži. Ženou jeho srdce je vedoucí střediska, která se zajímá o historii chce objevit tajemství staré vyřezávané sošky dívky s modrou růží, nejcennější klenot hradních sbírek. Kulturní referent je proutník a svádí každou ženu, vedoucí i rekreantky včetně paní Hájkové, kterou potají sleduje žárlivý manžel přestrojený za číšníka. Při závěrečné hradní hostině v historických kostýmech neznámý pachatel využije chvíle nepozornosti a ukradne vzácnou sošku. Ve finále si milenecké páry padnou do náruče, manželé Hájkovi se usmíří a je odhalen i zloděj – kulturní referent, který chtěl z postarší rekreantky vylákat 20 tisíc korun. Jednoduchá komunální operetka, kterou mohlo ozvláštnit nostalgické prostředí středověkého hradu a snad také herecké výkony. Kromě Laďky Kozderkové v roli paní Hájkové, se v komických rolích objevili ještě třeba Jaroslav Štercl, Karel Effa nebo Milan Neděla.
Bílý akát
Role: Olga Ivanovna
Premiéra: 12. a 13. listopadu 1974
Režie: František Paul
O této sovětské operetě existuje jen málo informací. Inscenaci pobočné karlínské scény – Hudebního divadla v Nuslích natočila v roce 1975 Československá televize. Po shlédnutí tohoto záznamu napsal stručný komentář Boris Klepal:
Co je horší než blbá opereta? Blbá opereta opepřená komunální satirou z totalitních časů, po kterých se tolika lidem nepochopitelně stýská. Je lépe být užitečným velrybářem, nebo rozvíjet umělecký talent? Bílý akát je rád, když ho někdo trhá pro někoho. Směs socialisticky angažovaných dilemat a operetního sentimentu je vpravdě smrtící. Karatelský kladný hrdina soudruh Čumakov, starý velrybář, je lehce směšný, ale všechno myslí dobře a má moudrý nadhled. Zloduch příběhu, soudruh Vetešník, od opilých námořníků lacino kupuje a poté dráž prodává, keťas. I v lásce je neupřímný, byť láska námořníka ochraňuje jako světlo majáku v bouři. Oslaďte si život, soudruh Vetešník (vlastním jménem Pernikov) má vždy po ruce nedostatkové žužu. Hudba i inscenace smrdí socialistickou estrádou. Tohle jste vidět nechtěli a já také ne.
Co dodat? Snad jen, že v tomto případě je možná dobře, že roli Olgy Ivanovny v televizním záznamu hraje Gabriela Třešňáková a Laďka Kozderková, která se s ní alternovala, byla tohoto nelichotivého úkolu ušetřena.
Vítr z Alabamy
Role: Paní Robert E. Lee Bulwinklová
Premiéra: 25. září 1974
Režie: Otto Haas
Malý muzikál kabaretního střihu Vítr z Alabamy aneb Do prkený vohrady napsali skladatel Miloš Vacek libretista Ivo Havlů. Jak napovídá podtitul: “muzikální fraška podle pana Haška”, pokusili se na jeviště přenést některé postavy, motivy a situace z povídek Jaroslava Haška. Hlavní postavou je paní Bulwinklová, movitá krajanka, která přijíždí v roce 1929 z Ameriky do Kostelce. Má jediné poslání: propagovat abstinenci od Šumavy k Tatrám. Při plnění svého plánu se dostane do vězení, do kláštera i do malebné slovenské dědiny. Jejím průvodcem po rodné zemi je svérázný řidič taxi pan Klopstr, který se v očekávaném finále stane jejím životním partnerem.
Na jeviště Hudebního divadla v Nuslích vnesl Vítr z Alabamy sice trochu jednoduchý příběh a vcelku průměrné zpracování, ovšem ani jedno nezabránilo Laďce Kozderkové vyjít z této příležitosti se ctí. Jak píše Jiří Černý v recenzi deníku Práce, její výkon jednoznačně převýšil všechny ostatní:
Vděčnou, ovšem na přehrávání ošemetnou hlavní roli paní Bulwinklové si Laďka Kozderková očividně vychutnává, od čechoamerické výslovnosti, přes temperamentní gesta až ke zpěvu, hodnému toho názvu. Má nesporný komický talent a tady i míru věcí.
Z původního provedení tohoto malého muzikálu se dochovalo jen několik fotografií. 9 let po premiéře se ale Laďka Kozderková k této hře alespoň symbolicky vrátila, když v brněnském rozhlase v roce 1983 natočila v modernější instrumentaci dvě písně z Větru z Alabamy, konkrétně písně Alabama a Carrie Nation.
Mazlíčkové
Role: Marcela
Premiéra: 5. února 1974
Režie: Otto Haas
Původní český muzikál zachycující zářivou i odvrácenou stranu pop-music. Pro Hudební divadlo v Karlíně ho napsali libretista Jiří Bednář, hudební skladatel Václav Zahradník a textař Pavel Vrba. Hlavní hrdinka Helena pozná postupně všechny etapy života sezónní hvězdičky: začátečnické okouzlení, vrchol popularity i pád a pokorný návrat do obyčejného života. Na své cestě potkává pěvecké profesionály i donchuany, servilního televizního režiséra i protřelého a krutého manažera.
Titul se na karlínském jevišti hrál úspěšně několik sezón a dal příležitost mnoha interpretům ukázat nejen pěvecké, ale i herecké kvality. Velkou příležitostí byl pro Danu Matějkovou, Evu Brožkovou a Milenu Zahrynowskou v roli Heleny, pro Aleše Ulma a Ladislava Županiče v roli Boba. Televizního režiséra Malíka ztvárnil Karel Effa a protřelého manažera Johnyho Chaloupku Karel Fiala. V roli zkušené zpěvačky Marcely se pak alternovaly Hana Talpová a Laďka Kozderková. Byla to pro ni příležitost zahrát si živoucí postavu ze současnosti, plnou skepse a rezignovaného smutku nad zvolna vyhasínající kariérou. Tuto dosud nevyužitou polohu svého herectví dokázala prezentovat velmi přesvědčivě a opět zaujala i pěveckým výkonem v písních A řek´by pojď a Bůh ví. Obojího si všímá recenze z deníku Práce:
“Odkvétající zpěvačka Marcela je od začátku do konce skutečností života a jde i nad autorský záměr, dík ovšem také podání výtečné Ladislavy Kozderkové. Ukazuje všestrannost svého talentu i ve vážných postavách s těžkými songovými party.”
Další kritici ocenili Laďčin temně zabarvený hlas a lahodné podání písní, které měsíčník Melodie označuje za nejlepší z celého představení. Z premiéry Mazlíčků se také dochovala hodnotící zpráva dramaturga Luboše Šterce. Najdeme v ní i zmínku o roli ztvárněné Laďkou Kozderkovou:
“Protikladem mladé zpěvačky je Marcela, zpěvačka, která má svůj zenit už za sebou. Alternuje zde Laďka Kozderková a Hana Talpová. Výkon Kozderkové má vysokou úroveň ve všech složkách, její píseň ve II. díle je snad nejlepším místem celé hry.”
Muzikál Mazlíčkové se také dočkal rozhlasového zpracování. Díky tomu se v upravené verzi dochoval dodnes a my se můžeme o pravdivosti dobového hodnocení přesvědčit.
Ženitba
Role: Tekla Ivanovna
Premiéra: 6. a 7. prosince 1973
Režie: Oldřich Nový
Komedie ruského dramatika Nikolaje Vasiljeviče Gogola vypráví o nerozhodném starém mládenci Podkolatovovi, který pomýšlí na ženění, ale moc se do něj nehrne. Stará panna Agáta už má na vdavky nejvyšší čas a musí vybírat z nabídky dohazovačky Tekly Ivanovny. Ženichové nejsou nic moc, ale když si budoucí nevěsta konečně vybere právě Podkolatova, ten na poslední chvíli uteče oknem.
Ženitba jako hudební komedie v úpravě a režii Oldřicha Nového měla premiéru 6. prosince 1973 v Hudebním divadle v Nuslích, které bylo tehdy druhou scénou Hudebního divadla v Karlíně. Oldřich Nový zároveň ztvárnil i ústřední postavu nerozhodného ženicha Podkolatova. Bylo to jeho poslední vystoupení na divadelním jevišti, kterým se s noblesou sobě vlastní loučil se svým publikem. V Ženitbě si zahráli také Nelly Gaierová, Jiří Koutný nebo Milan Neděla a samozřejmě i Laďka Kozderková, jejíž dohazovačka Tekla Ivanovna byla vedle Oldřicha Nového bez nadsázky hvězdou celé inscenace.
Ženitbu v roce 1975 přímo v divadle natočila Československá televize, takže si můžeme i dnes vychutnat herecké kreace Laďky Kozderkové coby Tekly Ivanovny. Je navlečena v neforemném kostýmu, který dělá její už tak vcelku mohutnou postavu ještě robustnější. Mohutnost figury ovšem bere do hry, při pohybu po jevišti jako by šlo nejdřív její vyvalené břicho a pak teprve zbytek těla. Z dialogů zcela přirozeně přechází do hudebních čísel, chvíli zpívá, chvíli mluví, ale pozor, její mluva, to je téměř kulometná smršť. Brebentí, švitoří, křičí, lamentuje, vábí. Tím dodala dohazovačce další specifický rys, pro který si ji diváci okamžitě zapamatovali. V dialozích s ostatními postavami navíc nabízí nejrůznější emotivní reakce, které doprovází nejen zvuky, ale i směšnými grimasami. Díky televiznímu záznamu můžeme Laďku Kozderkovou vidět, jak se kaboní, nadouvá a rozčiluje. Její komika v Ženitbě je leckdy až expresivní, v podání někoho jiného by to možná bylo už přes čáru, ale v jejím případě tomu tak není. Energie a silné kontury, kterými svou dohazovačku Teklu ztvárnila, jako by vyzařovaly přímo z ní samotné, exprese není uměle dodaná a hraná, ale tryská z jejího energeticky nabitého nitra a díky tomu ji můžeme akceptovat. Dobové kritiky nepřijímaly toto pojetí moc příznivě. Například v Lidové demokracii ze 14.12.1973 se dočteme že:
“Vcelku by si však herecké výkony zasloužily větší vyrovnanost. Nejvýrazněji se z celého představení vymyká výkon L. Kozderkové, která se nechává zbytečně strhávat svým temperamentem a nedokázala tak roli dohazovačky Tekly Ivanovny uměřit do patřičné stylizace.”
Na setkání s Oldřichem Novým při Ženitbě Laďka Kozderková později ráda vzpomínala a vážila si toho, že s ním mohla pracovat. I pro našeho nejslavnějšího filmového milovníka bylo setkání s ní příjemné. Oceňoval její herecké i pěvecké nadání a fandil jí také proto, že byla z Brna, kde Oldřich Nový prožil nádherná léta v tamním operetním souboru. Napsal jí do divadelního programu věnování a její mamince dokonce dopis, ve kterém talentované herečce a zpěvačce prorokoval velké úspěchy.
“Měl jsem z ní radost. Vyroste z ní velká charakterní herečka, která navíc bude zpívat a tančit. Pro muzikál je to jedna z nejnadanějších mladých žen, které u divadla znám.”
Španělská vyzvědačka
Role: Manuela
Premiéra: 26. a 27. dubna 1973
Režie: Jindřich Janda
Další z operet Rudolfa Frimla, ve které se na jevišti Hudebního divadla v Karlíně objevila Laďka Kozderková. Španělskou vyzvědačku napsal její autor v roce 1912, šest let po tom, co se natrvalo usadil v USA. V originále se jmenovala The Firefly, tedy světluška a pro skladatele českého původu znamenala první výrazný úspěch v žánru operety. Jedná se o romantický i dramatický příběh z období Napoleonovy vlády v Evropě. Hlavní hrdinkou je Nina Maria Azara, dívka, která přišla o oba rodiče vinou francouzských okupantů ve Španělsku, a přísahala, že je pomstí. Stala se vyzvědačkou španělské tajné služby. Své poslání má usnadněné nejen tím, že je krásná a svůdná, ale je navíc obletovanou zpěvačkou a tanečnicí. Seznámí se s okouzlujícím mladým mužem Donem Diegem, který ovšem není Španěl, ale Francouz a na příkaz tajné Napoleonovy vojenské rozvědky Ninu Marii sleduje. Laďka Kozderková v této Frimlově operetě hrála Manuelu.
Loď komediantů
Role: Queenie
Premiéra: 28. listopadu 1972
Režie: Rudolf Vedral a Leo Spáčil
Americký muzikál Loď komediantů je označovaný za historicky první hru tohoto žánru. Na rozdíl od předchozích revue v čistě zábavném tónu totiž přináší i vážný motiv rasizmu. Příběh se vrací k americké tradici kočovných hereckých společností, které v 19. století využívaly originální nápad. Nejezdily od města k městu s povozy po silnicích, ale pluly po velkých řekách jižanských států s divadelními parníky. Atmosféra břehů Mississippi, otrokářství a doba před vypuknutím války severu proti jihu – to vše naplňuje děj muzikálu Loď komediantů. Československou premiéru měl v Hudebním divadle v Karlíně 28. listopadu 1972. V této inscenaci dostala Laďka Kozderková roli odpovídající jejímu temperamentu, zahrála si černošku Queenie, která to umí se swingovou kapelou pořádně rozbalit. Její výkon ocenili i kritici, například v Lidové demokracii:
Nejvíc zaujali Ilja Prokop v roli černocha Joa a temperamentní Laďka Kozderková j.h., ztělesňující černou kuchařku Queenie. Její jazzový zpěv a hlasové zabarvení nachází v hudební komedii tohoto druhu ideální uplatnění.
Výkony obou zmíněných interpretů jsou naštěstí zaznamenány v televizním pořadu Program orchestru Karla Vlacha č. 4. Slavný hit Jerome Kerna Já zas jen jeho ráda mám zpívá Laďka Kozderková i v choreografii a líčení velmi podobném jevištnímu pojetí. Tuto píseň si velmi oblíbila a proto ji zařadila i do svého repertoáru pro sólová vystoupení.
Hrdina nemá milovat
Role: Tereza / Napoleonova matka
Premiéra: 10. března 1971
Režie: Jiří Bednář
Jeden z dalších komorních muzikálů oblíbeného divadla Rokoko napsaný Jiřím Bednářem přímo pro tuto scénu. Autor zvolil historické téma jak už napovídá plný název inscenace Hrdina nemá milovat aneb Napoleon Bonaparte. V titulní roli se alternovali Jiří Krampol, Ladislav Mrkvička a Zdeněk Najman. Laďka Kozderková si zahrála jednak Terezu, přítelkyni Bonapartovy ženy Josefíny, a v další části hry pak Napoleonovu matku. V hodnocení Laďčina výkonu v této hře se kritiky mírně rozcházejí. Zatímco v Mladé frontě se dočteme, že Ladislava Kozderková vyrostla do formátu muzikálové hvězdy a to nejen jako zpěvačka, ale i herečka, Svobodné slovo jí přiznává velkou příležitost prohloubit komický talent, pokud nebude přehrávat. Autor této hry Jiří Bednář přidává vlastní zkušenost:
Role Napoleonovy matky byla jen epizodní, ale dávala celé hře výbornou pointu. Když už rozpínavost tohoto pána světa dosáhla vrcholu, vtrhla najednou na jeviště Laďka jako jeho matka, přehnula ho přes koleno a naplácala mu na zadek. S obrovským italským temperamentem si doslova dobyla jeviště, mluvila tak roztomile italsko-česky a seřezala ho. A bylo úžasné, že já jako režisér jsem s ní neměl skoro žádnou práci, ona si tu roli udělala v podstatě sama. Přišla, na zkoušce to vybalila a bylo hotovo. A bylo fajn, že ji právě bavilo i zkoušet. Už tehdy, v třiadvaceti letech byla vyzrálá charakterní herečka s mimořádným komickým talentem.
Pan Pickwick
Role: Ráchel
Premiéra: 28. září 1970
Režie: Jiří Nesvadba
Po úspěchu muzikálové verze Filozofské historie z jara 1968 vytvořil tvůrčí tandem Ivo Fischer – Zdeněk Petr další adaptaci slavného románu, tentokrát z pera Charlese Dickense. V příběhu o členech anglického Pickwickova klubu stanuli na jevišti téměř všichni členové souboru. Vedle Darka Vostřela a Jiřího Šaška si zahráli populární zpěváci Karel Hála, Jitka Zelenková, Pavlína Filipovská, Valerie Čižmárová nebo Karel Štědrý a stejně tak i činoherci Vlastimil Bedrna, Milan Neděla, Zdeněk Najman nebo Oskar Hák. V roli naivní a současně urputné Ráchel se blýskla Laďka Kozderková, o čemž svědčí například kritika Sylvie Pojarové z Lidové demokracie.
Největším překvapením představení je herecký výkon Laďky Kozderkové. V roli staré panny Ráchel se projevil její komediální talent u žen tolik vzácný. Směšnou postavičku vdavekchtivé ženy zahrála s okouzlujícím půvabem. Svými hereckými a pěveckými schopnostmi bude nadějnou herečkou muzikálového typu.
Toto hodnocení je možné si ověřit i dnes díky záznamu části muzikálu Pan Pickwick, který natočila v roce 1971 Československá televize.
Gentlemani
Role: Dáma
Premiéra: 5. ledna 1968
Režie: Stanislav Fišer
Původní český muzikál Gentlemani autorů Bohuslava Ondráčka a Jana Schneidera byl v podstatě parafrází slavné Bernsteinovy West Side Story. Hlavní zápletku dvou znesvářených part, které propojuje ústřední milenecká dvojice, autoři zasadili do severních Čech. Hudební zpracování bylo ovšem ryze původní. Po úspěšné pražské premiéře v Hudebním divadle v Karlíně nasadilo tento titul i Státní divadlo Brno. Gentlemani měli premiéru 5. ledna 1968 v Redutě, kde se jinak hrály převážně operety a hudební komedie. Režii měl zkušený Stanislav Fišer, který obsadil Laďku Kozderkovou do role Dámy. V rozhlasovém dokumentu Lady Živáček v roce 1988 vysvětlil proč:
“Gentlemani měli v Praze ohromný ohlas, hrála v tom spousta vynikajících zpěváků a herců, třeba Laufer nebo Neckář. My jsme chtěli dospět k takovému cíli jako v Praze. Laďku jsem znal odmalička, věděl jsem, že chodí na dramatickou konzervatoř, že se připravuje na herectví. Zaujal mě vždycky její obrovský temperament, její obrovská vůle strhnout diváka.”
Lancelot a Alexandrina
Role: Matka
Premiéra: 31. května 1967
Režie: Zdeněk Kaloč
S největší pravděpodobností první účinkování Laďky Kozderkové coby herečky bylo absolventské představení v posledním ročníku brněnské konzervatoře. Bylo složené ze dvou aktovek na historické motivy. První byla Komedie o Františce a Honzíčkovi v úpravě E. F. Buriana. Druhou pak historická hra Lancelot a Alexandrina v režii Zdeňka Kaloče, ve které Laďka Kozderková ztvárnila roli matky. Takto její výkon hodnotí dobová recenze v deníku Práce z 3.6.1967:
“…Úroveň absolventů umožňovala předvést alespoň náznak talentu a příštích možností. Zcela zřetelně dramatický talent prokázala Ladislava Kozderková. Eliška Havránková (později Balzerová), Milan Hák i Petr Svárovský ukázali dobrou připravenost pro další hereckou průpravu.”