Životopis

           Laďka Kozderková byla první muzikálovou hvězdou v Československu. Říká se, že kdyby muzikál jako obor neexistoval, musel by být kvůli Laďce Kozderkové vynalezen, protože svou osobností ztělesňovala vše, co musí interpret hudebního divadla splňovat. Byla vynikající zpěvačka a herečka, měla pohybový talent, humor, nadhled i moudrost. Stala se slavnou v době, kdy muzikál nebyl zrovna preferovaným žánrem – v 70. a 80. letech 20. století. Její popularita vycházela z přízně tisíců nadšených diváků, kteří sledovali její mimořádné výkony na jevišti Hudebního divadla v Karlíně. Výraznou stopu zanechala Laďka Kozderková také v českém filmu a v televizní, rozhlasové i dabingové tvorbě. Mnoho talentů je prý někdy na škodu, v případě Laďky Kozderkové to ale neplatilo. Dokázala všechny odstíny svého uměleckého nadání bohatě zúročit. Nezavrhovala okrajové žánry, nebála se experimentovat a díla nižší kvality dokázala často povýšit na přijatelnou úroveň. Osud jí bohužel nedovolil dožít se velkého muzikálového boomu na českých jevištích v 90. letech 20. století, pro mnoho jeho tvůrců byla ale Laďka Kozderková vzorem, který jim nasadil laťku nečekaně vysoko.

           Laďka Kozderková se narodila 26. června 1949 v Brně do muzikantské rodiny. Hudební tón jí udával především její otec Ladislav Kozderka, známý brněnský skladatel a dirigent. Muzice se věnoval už od mládí, podobně jako jeho tři bratři. Nejstarší František sice pracoval v brněnské zbrojovce, ale svůj pěkný baryton uplatňoval alespoň jako náruživý zpěvák ve chvílích volna. Druhý bratr Richard vystudoval brněnskou konzervatoř a stal se violistou symfonického orchestru. Nejmladší bratr Jiří vystudoval zpěv a zakotvil jako sólista opery. Otec Laďky, Ladislav Kozderka působil mnoho let v brněnském rozhlase jako hudební redaktor, vedl orchestr a skládal. Jeho snad nejznámější skladbou je swingový hit Měsíc ve víně, který získal cenu na mezinárodní soutěži v Berlíně. Díky hudbě, přesněji účinkování s orchestrem v pražském Mánesu, se také Ladislav Kozderka seznámil se svou ženou Helenou. V roce 1941 se jim narodila dcera Alena, v roce 1945 Blanka a roku 1949 nejmladší Ladislava.

            Zpěv a muzicírování bylo nedílnou součástí všedních i svátečních dnů rodiny Kozderkových a otci skladateli a dirigentovi dělala největší radost právě malá Laďka, která už od útlého věku projevovala mimořádné hudební nadání. I když jí původně babička prorokovala, že bude baletkou, s přibývajícími roky se ukázalo, že Laďka by pro balet neměla ty správné tělesné dispozice. Naopak, ve škole jí šel výborně například vrh koulí. Co se týče zpěvu, tam ovšem nebylo pochyb. Už jako malá absolvovala desítky pěveckých soutěží s písněmi svého otce a i když zrovna nevyhrála, nikdy se nenechala rozhodit něčím takovým, jako je tréma. To jí zůstalo i v dospělosti. Kolegové na ni vzpomínají mimo jiné i tak, že nikdy netrpěla trémou a díky absolutnímu sluchu jí nikdy nikdo neslyšel zazpívat jediný falešný tón.

           Svou první písničku, a hned hit, natočila Laďka Kozderková ve dvanácti letech. Jmenovala se Na klouzačce a rozhlasoví posluchači ji mohli poprvé slyšet v roce 1961. Hravá písnička o klukovi a malém děvčátku si rychle našla své publikum a tak přibývaly další a další, Jako třeba Písnička o taťkovi, Vážka, Ozvěna nebo První okno odleva. Na první krůčky v nahrávacím studiu s velkým orchestrem, který řídil Gustav Brom, Laďka později ráda vzpomínala. Tatínek prý stál v režii celý zpocený a nervózní, jak malá Laďka své první nahrávání zvládne. Ona se však jen smála a zpívání si užívala. Už ve dvanácti letech suverénně swingovala.

           Po základní škole nastoupila Laďka Kozderková na hudebně dramatický obor brněnské konzervatoře. Ve třídě, kterou vedla významná herečka Vlasta Fialová, spolu s Laďkou studovali například Eliška Balzerová nebo Vladimír Kelbl. Dívka, která v patnácti letech vypadala spíš na pětadvacet, přirozeně nikdy neměla nouzi o ctitele a v době středoškolských studií nejednomu mladíkovi popletla hlavu. A tak ji při cestách na natáčení v brněnském rozhlase musela pravidelně doprovázet maminka, protože tamní muzikanti ji brali jako dospělou zpěvačku a leccos si k ní dovolovali. Laďka si z toho ale nic nedělala a s mnoha ctiteli si spíš jen provokativně pohrávala.

           Po absolutoriu konzervatoře v roce 1967 Laďka Kozderková sice úspěšně složila přijímací zkoušky na brněnskou JAMU, nakonec ale dala přednost dráze profesionální zpěvačky. Na Československých i zahraničních jevištích zpívala s orchestry Gustava Broma a později Karla Krautgartnera. Na divadlo ale nezanevřela, v lednu 1968 nastudovala v brněnské Redutě roli Dámy v muzikálu Gentlemani. Poprvé si tak vyzkoušela žánr, který se později stal její doménou. Ve stejné době jí ovšem osud trochu nečekaně nabídl i další roli – mateřskou. Když se vracela z tříměsíčního zájezdu do Sovětského svazu s orchestrem Karla Krautgartnera, oznámila svým nejbližším hned na letišti, že je v jiném stavu. V červenci 1968 se pak osmnáctiletá Laďka Kozderková provdala za trumpetistu Richarda Kubernáta, který byl o 25 let starší než ona. V únoru 1969 se jim narodila dcera Lada.

           S Richardem Kubernátem odešla Laďka Kozderková do Prahy a využila starší nabídky ředitele populárního divadla Rokoko Darka Vostřela na stálé angažmá. Do souboru složeného z tehdejších hvězd populární hudby, jakými byli například Karel Štědrý, Pavlína Filipovská, Waldemar Matuška nebo Karel Hála Laďka Kozderková velmi rychle zapadla a diváky i recenzenty zaujala například v inscenacích Pan Pickwick, Hrdina nemám milovat nebo Polabský mouřenín. Pražské angažmá znamenalo také začátek soustavné spolupráce s Československým rozhlasem a Československou televizí, stejně jako s hudebními vydavatelstvími Supraphon a Panton. Na přelomu 60. a 70. let byla Laďka Kozderková především začínající zpěvačkou, která každý rok vydávala několik singlů a účastnila se finále tehdy mimořádně populárních hudebních festivalů Bratislavská Lýra nebo Děčínská kotva. V soukromí se jí ovšem dařilo o poznání méně. Manželova závislost na alkoholu a návykových látkách nakonec manželství zcela rozbila. Rozvedli se začátkem 70. let. Druhým manželem Laďky Kozderkové se v roce 1974 stal kolega z divadla Rokoko, herec Vlastimil Bedrna. V červenci 1976 se jim narodila dcera Vlastimila.

           Satirické divadlo Rokoko nepřežilo nástup normalizace a členové jeho souboru si museli začátkem 70. let hledat nová působiště. Laďka Kozderková ho našla v Hudebním divadle Karlín, kam nastoupila jako sólistka v roce 1972. V té době pomalu, ale jistě začalo v její práci převládat herectví nad zpěvem, i když obě tyto disciplíny vždy důsledně propojovala a celý život je řadila na stejnou úroveň. Svůj vrozený talent pro muzikálový obor dokázala hned v první roli v novém angažmá. Byla to černoška Queenie v americkém muzikálu Loď komediantů. V písni “Já zas jen jeho ráda mám” to na velkém karlínském jevišti takzvaně rozbalila a dirigent Karel Vlach jen uznale pokyvoval hlavou, jaká že to swingařka stojí na scéně. K této roli se váže i historka o tom, jak se Laďka Kozderková po představení ještě víc načernila, ověsila korálky a náramky, aby vypadala jako skutečná černoška. Takto namaskovaná pak přisedla k Vlastimilu Bedrnovi do auta a nechala se vozit po Praze. Dopraváci, kteří je zastavili byli velmi překvapeni a vysvětlení, že pan Bedrna právě veze z letiště opravdovou černošku z Harlemu, stoprocentně uvěřili. Tato příhoda jen potvrzuje vyprávění pamětníků, kteří vzpomínají na Laďku Kozderkovou jako na ženu s velkým smyslem pro humor, která si uměla udělat legraci i sama ze sebe.

           Vedle práce byla pro Laďku Kozderkovou velmi důležitá její rodina. Například delší zájezdy s kapelami programově odmítala, aby mohla být co nejvíc se svými dcerami. Chvíle volna velmi ráda trávila na chatě nedaleko Okoře, kde se často scházela celá její rodina – rodiče a sestry s dětmi. S manželem také velmi rádi vařili, nejčastěji večer, když při šli po představení domů. Laďčinou specialitou byly třeba bramboráky, které bravurně vyhazovala na pánvi do vzduchu. Další pochoutkou byla také sekaná, kterou Laďka připravovala na každou premiéru jak v karlínském divadle, tak v Divadle Na zábradlí, kde byl v angažmá její manžel.

           Přelom 70. a 80. let přinesl Laďce Kozderkové popularitu nejen na jevišti, ale i ve filmu, v televizi a v rozhlase. Spolupracovala s vynikajícími osobnostmi jakými byli Karel Kachyňa, Ludvík Ráža nebo Jiří Horčička. Do povědomí diváků se Laďka Kozderková zapsala především jako komediální herečka. Nezapomenutelné jsou její kreace v různých písničkových parodiích nebo v silvestrovské scénce Techtle Mechtle, která patří do zlatého fondu televizní zábavy. Zahrála a zazpívala si například ve filmových komediích Trhák, Fešák Hubert nebo Hodinářova svatební cesta korálovým mořem. V televizi natočila mnoho pohádek a objevila se také v seriálech Návštěvníci, Dynastie Nováků nebo Vlak dětství a naděje. Z rozhlasových rolí stojí za zmínku mimořádné výkony  ve hrách Ztracený hlas nebo Chudák Jindřich aneb Člověk na prodej, které jakoby byly napsané přímo pro ni.

           Životní rolí Laďky Kozderkové byla  Dolly Leviová v muzikálu Hello, Dolly!, kterou hrála v Hudebním divadle Karlín v letech 1982 – 1986. Pamětníci zdůrazňují, že tento nelehký úkol zvládla s lehkostí a obdivuhodným nadhledem. V roli si prý hověla jako rekreant v plážovém lehátku a lidé v hledišti jí doslova viseli na rtech a čekali, jakou vtipnou průpovídku na jevišti pronese nebo jak skvěle zazpívá další song. Odborná kritika nešetřila chválou a srovnávala výkon Laďky Kozderkové s inscenacemi newyorské Broadwaye. Nečekanou poklonu složila své české kolegyni i představitelka filmové Dolly Leviové americká zpěvačka a herečka Barbra Streisandová. Když v roce 1982 v Praze natáčela svůj film Yentl, navštívila karlínské představení Hello, Dolly! a z Laďčina výkonu byla nadšená. Prohlásila, že je jako ona. Dalším velkým úspěchem byla o rok později karlínská inscenace slavného francouzského románu Zvonokosy, ve které Laďka Kozderková hrála svůdnou Juditu Čuprovou.

           Ideálně rozjetou kariéru Laďky Kozderkové ovšem v roce 1984 narušilo závažné onkologické onemocnění. Léčba byla v první fázi úspěšná a oblíbená herečka a zpěvačka věřila, že se uzdraví. Neztrácela optimizmus a například při docházkách na ozařování bavila všechny kolem sebe, personál i pacienty, kterým dodávala sílu bojovat s nemocí. Trpké zkušenosti se zákeřnou chorobou poznamenaly v posledních letech i tvorbu Laďky Kozderkové, ale pouze tak, že v interpretaci šansonových písní náhle cítíme hlubší a vážnější tóny, které skladbám jako “Duha”, “Sbírka pohlednic” nebo “Co bude dál”, dávají nečekaně silný vnitřní prožitek a Laďka Kozderková v nich jasně dokazuje, jakým směrem se mohlo její pěvecké umění rozvíjet. Podobně působí i její poslední filmová role zhrzené milenky Vlasty v hořké komedii Jako jed nebo jedna z jejích posledních písní “Já už vím”, kterou se v televizním pořadu Abeceda se svými diváky vlastně rozloučila. Na karlínském jevišti stanula naposledy jako Judita Čuprová 2. října 1986. Roli cikánky Izergil v připravovaném muzikálu Cikáni jdou do nebe už nedostudovala. Neúprosné rakovině podlehla 17. listopadu 1986. Bylo jí 37 let.

           I když osud Laďce Kozderkové určil snad až nespravedlivě málo času, přesto  za sebou stihla zanechat velký kus práce, poctivého kumštu a radosti. Kolegové a přátelé na ni dodnes s láskou vzpomínají jako na úžasně vitální, energickou a přátelskou bytost, která nade vše milovala divadlo, muziku a lidi kolem sebe.  Často o ní slýcháme, že vlastně neodešla. Že jen odjela někam k moři a že se jednou vrátí. Do té doby si můžeme s úsměvem na rtech a s radostí v srdci vychutnávat její písně, role i roličky a těšit se, že čas od času objevíme nějakou novou, úplně zapomenutou písničku nebo televizní scénku, ve které nás znovu dojme nebo rozesměje.