Vzpomínky

Ona mezi nás vtrhla jako vichřice, všude jí bylo plno. Ráda a hlasitě se smála, tak si ji z těch konzervatorních chodeb pamatuji. Hned v prvním ročníku mi třeba vymyslela moji přezdívku. Říkala: ‘Eliška, to je taková zdrobnělina, ty jsi velká holka na tak malý jméno. Budu Ti říkat Elsa.’ Začala s tím ona, a od té doby mi tak všichni říkají. Je pravda, že na škole si mohla leccos dovolit. Sice nechtěla působit jako prominentní dítě, ale trochu jím byla, protože kdo by v Brně neznal pana Ladislava Kozderku.

Jednou ji pustili z nemocnice na tři hodiny na revers. Přivezl jsem ji před dům, ale z vozu nevyšla, jen mi přikázala, abych přinesl kbelík, rejžák a čisticí prostředky. Pak se nechala odvézt na Vinohradský hřbitov, k hrobu rodiny její babičky. Klekla si před ním a začala tím rejžákem drhnout mramorové obložení. Nemohl jsem se na to dívat, chtěl jsem ji zastavit a udělat to místo ní, ale ona jen řekla: ‘Nech mě, já musím sama, poněvadž chci do čistýho.’ To byl její typický humor, ale já musel aspoň na chvíli odvrátit pohled. Rychle se unavila a tak jsem ji odvezl zpátky do nemocnice.

Laďku jsme poznal v divadle Rokoko, kam přišla z Brna. Pamatuji se, že jsem seděl na baru s hudebním skladatelem Karlem Kopeckým a prošla kolem nás dívka s nádherným zadkem. Já jsem si to neodpustil okomentovat a řekl jsem: ‘To je ale prdel’. Ona se v tu ránu otočila a dostal jsem facku jako dům.

Nezapomenu na Televarieté, ve kterém jsme hráli scénku Výzkumný ústav chůze. Celý vtip byl založený na tom, že jsme všichni po jevišti poskakovali neuvěřitelně švihlou chůzí. Vladimír Dvořák začínal, takže to měl nejlehčí, mě nenapadalo nic jiného, než vykopávat nohy střídavě dopředu a dozadu, no a Laďka na podpatcích klopýtala prostě kouzelně. Dokázala rozhýbat celé tělo a všechno se jí krásně vlnilo. Laďka měla všechno: obrovský komický talent, úžasný hlas, krásu. Jen tu nemoc, která jí zabila neměla mít.

Jednou jsme měli v divadle významný koncert. Laďka přišla v jednoduchých tmavých šatech, vlasy vystříhané na ježka. Měla hlavu jako tenisák! Režisér málem omdlel, ale ona zazpívala a lidi ji nechtěli z jeviště pustit. Možná vycítili, že kumšt není v tom, co má na sobě a jak je načesaná. Kumšt vychází odtamtud, kde je srdce a lidská duše. Laďka to věděla.

Já jsem byla vždycky takový dynamický, až teatrální interpret a ponořovala jsem se do zpěvu tak, že to na mně bylo asi dost znát. A paní profesorka Kozderková mi na konzervatoři vždycky říkala: ‘Nemusí být vidět, že se při tom tak strašně trápíš, až ti žíly na krku nabíhaj.’ Dbala spíš na takovou hladkost a pohodu toho pěveckého projevu. Když měla nějaké připomínky, tak nikdy nešla do střetu, ale vždycky to byla spíš nadsázka, humor, vtip.

Bylo jí do deseti rukou a hlasu měla za tři zpěvačky. Její tóny měly boky a voněly malinami i divadelními šminkami. Pokládala se do melodie jako plavec do vlny. Naplno žila, hrála a dokonce i zkoušela. „Neporušená, ryzí dušička s nejpřímějším a nejkratším spojením s přírodou“, tak si Laďku Kozderkovou pamatoval Miloš Kopecký. V letech 1972 – 1986 byla hvězdou muzikálového a operetního divadla, sousedícího s karlínským viaduktem. Některé večery patřil potlesk třinácti set návštěvníků hlavně jí.

Laďka Kozderková byla zářným příkladem toho, jak si komunistický šoubyznys neuměl vážit talentu. Kdyby bývala byla hrála svou Dolly v Americe, tak je z ní světová hvězda. Vynikající zpěvačka, s neskutečným rozsahem, s nádhernou barvou hlasu, k tomu ještě herečka a komička. A pak ještě kamarádka, bezvadná ženská do společnosti, na mejdany a tak podobně. To už dnešní takzvané hvězdy nejsou, ty mají většinou nosánek pěkně nahoru.

My jsme se s Laďkou potkali při práci jen málo, asi ve dvou pohádkách a občas v rozhlase, ale nedá se na ta setkání zapomenout. Byla spontánní, jak v civilu, tak v roli a já jsem musel být hodně ve střehu, abych jí stačil. V těch pohádkách jsem vždycky hráli pár a bylo to napsáno tak, že ona vždycky ulovila mě. A šlo nám to velmi snadno, ty situace byly vždycky v její režii. Vzpomínám na ni jako na laskavou, kamarádskou a vtipnou holku.

V Rokoku jsme spolu hrály v Panu Pickwickovi. My ostatní, daleko starší jsme tam tak subtilně srkaly kafíčko, a ona vtrhla na jeviště jako herdekbaba a skácela všechnu pozornost na sebe. Zpívala v tom představení jen jednu písničku, ale když lidi odcházeli z divadla, mluvili jen o ní. Bylo nás v šatně víc, takových subret už celkem dospělých a mezi námi Laďka, téměř teenager. Všechny nás opanovala, všem nám poradila, a ne špatně. Možná nějak osudově žila napřed.

Já už jsem Laďku znal z dřívějška a jakmile jsem ji začal v Karlíně sledovat podrobněji, tak jsem věděl, že potřebuje nějakou pořádnou příležitost. Cítil jsem, že v rolích, které doposud hrála, je její herecký a především pěvecký potenciál ne zcela využitý. A tedy i kvůli ní jsme v roce 1982 nasadili muzikál Hello, Dolly! V obsazení Laďky do hlavní role jsme se jednoznačně shodli jak s dirigentem Karlem Vlachem, tak s režisérem Karlem Jernekem i ostatními kolegy a dělali jsme to vlastně pro ni.

Laďka se uměla shodit, ale vždycky to bylo s noblesou, její humor byl velice inteligentní. U ní byla unikátní dvojjedinost, protože ona byla zároveň lidová. Nepodbízivě! A to je takřka neexistující kombinace. Bylo to vidět i na její legendární Hello, Dolly!, kde dokázala být nejen tou dámou, ale zároveň ženskou bytůstkou s obrovským srdcem, která když se vrátila do Harmonia garden, tak člověk jí věřil, že s velkým dojetím se vrací k lidem, které měla ráda. Ke Kozderkové patřilo i to srdce i ta noblesa.

Pracovali jsme spolu vlastně jen jednou, když nazpívala ústřední píseň do filmu Fešák Hubert. Natočila to úplně bez problémů, velice dobře si na to vzpomínám. Je velká škoda, že než jsem se já jako textař rozkoukal, tak odešla. Byla velmi živelná a to je pro šansony to pravé. Když jsme později s Petrem Hapkou hledali nové interprety našich písní, tak kdyby byla na živu, určitě by na ní taky přišla řada.

Já jsem ji znal po hlase už z dětství, kdy v rádiu zpívala tu písničku o klukovi a malém děvčátku, jak se klouzali na klouzačce, a myslím, že jsem do ní byl tehdy i trochu zamilovaný. Takže naše setkání v dospělosti ve Studiu Kamarád bylo vlastně trochu i splněným snem a byla opravdu radost s ní pracovat. Ona byla eruptivní a nabitá energií, ale hlavně měla takovou vnitřní moudrost, a i když tehdy byla ještě zdravá, tak už věděla o životě svoje.

Laďku jsem znal velice dobře, protože moje manželka byla baletkou v karlínském divadle. Ona byla velmi milá, příjemná. Když jsem čekával v divadelním klubu na manželku a ona zase na manžela, až ji vyzvedne, tak jsem si s ní vždycky rád dal skleničku vína, to byly velmi příjemné chvíle.

Lidé od divadla, v rozhlase, v televizi, kolegové, techničtí pracovníci vždycky říkali: „Když se objeví někde Kozderková, tak se to rozsvítí“. Já to potvrzuji a říkám jen, bodejť by ne, když ta lidská žárovička svítí v ní. Nedejte se mýlit ničím, co se stalo: to může člověka rozzlobit, ale nesmí nás to rozteskňovat. To bychom byli strašně proti Laďce Kozderkové. Řekněme si, že odjela někam k moři a že se jednou vrátí: žije v myslích všech, kdož ji kdy viděli a slyšeli a tady máte desku a nejlepší ze všeho je pustit si ji a naslouchat. A pak mi teprve řekněte, jestli se moc mýlím.

Hru tehdy režíroval Karel Jernek, velmi kultivovaný pán, který zásadně nepoužíval vulgarizmy. Jednou se nám zkouška moc nedařila, táhlo se to a já jsem si jen tak pro sebe zabrblal: ‘Já se na to vyseru!’ Pan režisér tím byl úplně vyvedený z míry a obrátil se s nevěřícným výrazem na Laďku: ‘Laďko, slyšelas to?’ A ona odvětila: ‘Ano, pane režisére. Takové slovo já bych neřekla ani za pytel – lejn.

Doprovázel jsem ji na klavír na dětských soutěžích. Ne že by neuspěla, ale její vystoupení neodpovídala tomu, co od dětí očekávali. Děti, které tam zpívaly, už měly takový akademický projev naučený od svých učitelů. A já nechtěl, aby ona někdy tímto způsobem zpívala. Nedělal jsem pedagoga, nýbrž jsem jen dohlížel a sledoval její způsob zpěvu. Měla svůj projev, trochu jiný, než byste čekali u jedenáctiletého děvčátka. Nestála v pozoru, dělala u toho různé tajtrlíčky, což jsem ale hlídal. Nebylo to nic nevkusného, k tomu neměla sebemenší sklon.

Ona byla vyspělá už v těch dvanácti letech a to nejenom tělesně, ale i duševně, a tak jí všechno prošlo. Jednou přišla domů a hlavu měla jak velikonoční vajíčko, nabarvenou na černo a na červeno. A vůbec nic se nedělo. Kdybych si něco takového dovolila ve dvanácti letech já, tak by na mě snad muťa vybouchala řemen, ale Laděnka byla prostě v pohodě.

Na začátku hry Casanova, ve které Laďka hrála Angličanku Marry Ann, měla přijít z každé strany striptérka nahoře bez. Když už se to opakovalo poněkolikáté, Laďka to nevydržela a běžela k těm holkám: ‘Ježíšmarja, děvče, když už tam ty kozy nesu, tak to musí vypadat, jako že je předkládám na zlatým tácu,’ sundala si svetr a sama jim to ukázala.

Laďka podědila talent ze své rodiny. Její otec a strýcové, to byli všechno vynikající muzikanti. Ale ona z té rodiny nejvíc tíhla k divadlu. Její pěvecká kariéra byla hodně roztěkaná. Nezapadla do žádného tvůrčího klanu, které tehdy existovaly a ne vždycky si dokázala pro sebe vybrat optimální repertoár. Pokud jde o gramofonové desky, tak její talent zůstal zdaleka nevyužitý. Ale je pravda, že ona byla stejně nejlepší na jevišti.

Když jsme zkoušely Hello, Dolly! měla jsem ji jako vzor po pěvecké stránce. A ona zase sledovala mě při těch činoherních partech. Občas i říkala: ‘Jak ty to děláš, že ti tohle místo tak dobře vychází, musím na to taky přijít.’ Oproti mně měla jedno velké plus. Uměla být v tom nejlepším slova smyslu roztomilá ‘šťabajzna’. Báječná, které každý musí všechno odpustit. Třeba v té scéně s Horácem, když mu do jídla schválně sype sůl, když si s ním hraje, svádí ho, v tom byla taková ryze ženská lstivost. Prostě byla okouzlující.

Táhla hrnec, povídám, co to je, Laďko? A ona: ,Já jsem dělala řízky. Na place je nás jedenáct, tak jsem jich udělala jedenáct, abyste si dali každej.´ No, já jsem takovej šetrnej, já bych neudělal jedenáct řízků pro ten tým. A ona, protože dělala řízky, tak udělala každýmu takovej ten velkej dobrej vepřovej řízek, kterej na palce přijde k chuti, jen tak aby lidi měli radost, aby jim bylo dobře.

Měla zajímavou tvář. Co si myslela, to uměla do toho obličeje dát a já si myslím, že mohla zahrát i velkou hereckou roli. Při práci byla báječná. Sice trochu nervní, někdy malinko roztěkaná, ale přitom absolutní profesionál. Když jsme v květnu 1986 točili Abecedu, už to ale taková švanda nebyla. I já už jsem tehdy věděla, že se rakovina nezastavila a že bude tu holku za chvilku vraždit. Sice byla veselá při těch cizojazyčných variacích, ale při písni Já už vím bylo vidět, že moc dobře ví, co ji čeká. A tím se vlastně rozloučila.

Byla daleko lepší, než jsem si to vymyslel a to je to nejkrásnější, co může herec režisérovi udělat. Vyvolat pocit, ne že ona je výborná, ale já jsem dobrý. Ona se vám tak usmívá do očí, že vy si v té chvíli říkáte, hergot to jsem dobrej režisér, to jsem dobrej partner, to jsem asi dobrej kamarád, protože mě tahle ženská má takhle ráda.

Při natáčení filmu Jako jed bylo úžasné jí pozorovat, čeho je schopná. Já jsem vůbec netušil, jak jemné valéry dokáže zahrát v roli postupně se opíjející paničky. Na Barrandově byli lidé, dramaturgové, vedení a tak, a říkali mi: ,prosím tě, operetní hopsanda do tohohle filmu?´ A já jsem pomalu ani nevěděl, že v něčem takovém hraje, protože to není zrovna moje hobby. Takže mě to nezajímalo, věděl jsem, že je schopná velice jemného, civilního projevu, až mě to překvapilo. Zvlášť, když jsem se dozvěděl, že v divadle poskakuje s pavím peřím na hlavě.

Viděl jsem Dolly v New Yorku, i jinde, takže mám s čím srovnávat. A řeknu rovnou, že tahle pražská Dolly patří k těm nejlepším vůbec, a to do celkového počtu počítám i film. Prvním kladem inscenace je titulní role v podání Laďky Kozderkové. Je to snad nejlepší Dolly, co jsem vůbec viděl. Má obrovský jevištní klid, naprosto bezelstnou suverenitu a upřímné podivení pro každého, kdo by snad pochyboval o její převaze. Hraje s fantastickým přehledem, hoví si v roli jak rekreant v písku na pláži, a tohle všechno je strašně nakažlivé.

Laďka především úžasně zpívala. Když to srovnám s dnešními jejími kolegyněmi v oboru muzikál, tak ona je pořád o sto procent lepší. To bylo něco tak muzikálního, procítěného, vyprávěného, těžko se mi hledají slova, abych něco nezapomněla a abych tím, co vyslovím, neurazila její umění, protože to bylo dokonalé. Měla ojedinělý styl, a navíc vždycky úžasně přehrála to, že nebyla zrovna nejštíhlejší. Já jsem téměř při každém představení v Karlíně stála v portále a poslouchala ji. To nešlo přes uši, ale přes duši a přes srdce.

Jsem z Brna, takže Laďku jsem znala od dětství a skutečně dobře. Její smysl pro humor byl pověstný. Když měla točit v televizi, v maskérně se vždycky na ni všichni moc těšili. Očekávali, že bude fajn nálada a sranda a nemýlili se. Kam přišla, byla pohoda. Měla hlasový rozsah přes tři oktávy. Já měla to štěstí, že mi to Laďka s lehkostí a humorem předvedla. Vždycky, když jsme se společně sešly ve studiu, měly jsme až dětinskou radost z práce, která se povedla.

Laděnka v sobě měla druh energie, která sice vyzařuje, ale zároveň ničí toho svého nositele. Její temperament byl až nebezpečný, smrtící. Byla i provokatérka a pořád jako by vzývala a pokoušela osud. Zvažovala, co to dá, když něco udělá nebo neudělá, čekala, jak se to projeví. A jak tu energii stále vyzařovala, třeba na divadle doslova každým pohybem, to bylo vidět, tak si myslím, že jí pak už neměla dostatek na souboj s tou nemocí.

Laďka, to byla exploze. Měla smysl pro srandu, nádherně se smála a zpívat uměla ohromně. V recitálu Karla Hály jsme spolu zpívali třeba Sentimantal journey a bezvadně nám to ladilo. Byla radost se s ní setkat, ona byla dobrá parťačka.

Znala jsem ji jako mimořádnou zpěvačku s takovým nádherným ryze ženským temperamentem. Ale byla i stejně výborná herečka a to opíjení ve filmu Jako jed zahrála skvěle. Bylo vidět, že je už zkušená filmová herečka a byla v tom prostředí jako doma. V záběru byla vždycky absolutní profesionál, ale mimo kamery bylo znát, že je už těžce nemocná. Byla statečná, nijak si nestěžovala, jen o to občas tak vzdáleně zavadila. Říkala třeba: ‘Dneska mám zase den, kdy je mi hodně bídně, ale to nic, pojďme pracovat.’

Ve filmu Slunce, seno, jahody jsem do role paní učitelky původně obsadil Jiřinu Jiráskovou, jenže tu mi na vedení Barrandova škrtli. S tím jsem se ale nechtěl smířit a tak jsem zkusil takovou fintu. Domluvil jsem se s Laďkou Kozderkovou, že jí do té role na oko obsadím, ona se pak těsně před natáčením hodí marod a já zkusím Jiřinu do filmu nějak propašovat. Přesně tak to potom skutečně bylo a než by dramaturgie hledala uprostřed prázdnin v Praze jinou herečku, tak mi povolili Jiřinu Jiráskovou, která to měla do Hoštic ze své chalupy v Malenicích jen kousek.

Hráli jsme spolu v muzikálu Gentlemani. Bylo jí 17 nebo 18 let a už tehdy bylo jasné, že z ní roste super muzikálová zpěvačka. Upoutala obrovskou energií a neuvěřitelným hlasovým rozsahem. Dokázala zazpívat jak operu, tak pop, a i když měla vzdělání z konzervatoře, byla spíš talent od přírody – působila tehdy už jako hotová zpěvačka. Jako muzikálová herečka byla fenomenální, nevím, ke komu bych ji mohl tou obrovskou energií a entuziazmem přirovnat.

Laďka měla neskutečný talent a tah na bránu. Když něco dělala, tak to bylo na 200 procent. Byla přímočará. Když se jí něco nelíbilo nebo jí někdo naštval, tak si nebrala servítky a odkázala ho do patřičných míst. Spolu jsme hrály v muzikálu Kabaret, kde dělala skvostným způsobem nacistku. Když přišla na jeviště a spustila svůj song, tak mě běhal mráz po zádech. Ale současně byla skvělá komička. Často jsme se potkávaly v různých zábavných pořadech v televizi. A její scénky, třeba Techtle mechtle, ty mě vždycky dostanou.

Laďka mě jednou zavolala, že by chtěla ode mě písničku a pozvala mě k ní domů na čínu. Když jsem za ní přišel, posadili jsme se v kuchyni a ona dokončovala jídlo. K tomu měla puštěnou Barbru Streisand a všechno zpívala s ní. Všechny ty výšky a forte dávala absolutně s přehledem a při tom s vařečkou v hrnci. Málem jsem tomu nevěřil, ale bylo to tak. Když pak onemocněla, řekla mi, že ji to srazilo na kolena, ale že bude bojovat. Krátce na to jsem viděl její Zvonokosy a přiznám se, že při písni o smrti blázna Vincka jsem brečel jako malej kluk.

Když jsem poprvé zkoušel v karlínském divadle, tak mi hned od začátku podávala pomocnou ruku. Vlastně mě i trochu herecky vedla. Po výstupu za mnou vždycky přišla a takovým mateřským, až mazlivým tónem mi řekla: ‘Pavlí, bylo to dobrý, ale…’ A pak přidala několik rad, které mě nasměrovaly tím správným směrem. A to pro mě byla tehdy pomoc k nezaplacení. Laďka byla taková moje divadelní máma a držela nade mnou ochrannou ruku i před zákulisními šarvátkami a nepřízní některých kolegů.

Jednou jsme něco zkoušeli, bylo nás na jevišti plno, všichni jsme byli nervózní, snad jsme se i trochu hádali. A do toho vstoupila Laďka s husím stehnem v ruce a prohlásila: “Všichni máte obnažený nervy. Kdybyste se pořádně najedli, tak budete všechny problémy řešit daleko lépe a radostněji.” Byla bezprostřední, ale mohla si to dovolit. Kdyby se dožila éry velkých muzikálů na konci 90. let, v té síle, co měla tenkrát, tak by žádná jiná zpěvačka vůbec neměla šanci, protože Laďka měla v krku boží dar.

Já jsem v Německu s orchestrem doprovázel Gillian Scalici, která zpívala na Broadway v muzikálech a pokud jsem to porovnával s Laďkou, tak ta měla daleko větší náboj, i pěvecky i hereckým projevem. Já si dovolím tvrdit, že kdyby Laďka Kozderková byla Američanka a zpívala na Broadway, že by z ní byla světová hvězda.

Laďka byla úžasná ženská. Nejenom, že byla vynikající zpěvačka a herečka, ale jako ženská byla bezvadná a velká srandistka. Znali jsme se velice dobře, protože její manžel Míla Bedrna byl můj kolega v Divadle Na zábradlí. Když jsme se trošku zdrželi, tak si ho tam vyzvedávala. Vždycky před Vánocemi jsme v divadle dělali takový večírek – Vánočníček a tam ona pokaždé přinesla něco úžasného k jídlu, třeba sekanou, ta už byla tradiční.

Desku nemůže zpěvák natočit sám od sebe. Někdo mu to musí nabídnout, prosadit a zorganizovat. Takoví lidé byli i za totality, jen se jim neříkalo manažeři. A je věčná škoda, že Laďce se nikdo z nich tehdy nevěnoval. Vždyť její jediné elpíčko vyšlo až dva roky po její smrti a je v podstatě kompilací z toho, co natočila v televizi nebo v rozhlase. Za jejího života jí nikdo nedal příležitost vytvořit propracované album. To je strašný hřích.

Mně připadalo, jako když někde praskla hráz u přehrady a vznikla povodeň, která vzala všechno, co jí stálo v cestě. To byl příchod Laďky. Od té doby jsem takový talent nepotkal. Jednou jsme v Brně točili písničky do rozhlasové hry Děti z hliněné vesnice a Laďka přinesla do studia několik lahví bílého vína. Já při práci zásadně nepiju, ale ona si dala dvě deci, protože to byly cikánské písničky, tak aby to mělo ten pravý prožitek. Nejtěžší píseň Jak skořápky z oříšků si nechala na konec. Byla trochu nad její rozsah, ale zařekla se, že to musí zvládnout, i kdyby měla přijít o hlas. Zazpívala to fantasticky, ale je pravda, že o hlas potom opravdu přišla a týden nemluvila a nezpívala.